Jsme tady ještě doma?

Po listopadu 89 patřilo k nejoblíbenějším volebním sloganům heslo „Jsme tady doma“. Říkalo se, že už je konec časů, kdy většina občanů byla v zemi pouze trpěna. Rozhodovaly za ně někde nahoře a podle instrukcí
z ciziny hlavy pomazané.

Dnes už má zase spousta lidí neodbytný pocit, že jejich domov vypadá nějak podivně. Vznikla nová sorta pomazaných hlav, které se navzájem dosazují na přední místa volebních kandidátek. To, co občané tušili zatím jen nejasně, vyplynulo zcela zřetelně na povrch kolem kauzy radaru.

Většina národa už je ve své vlastní zemi zase jen trpěna. Je přesvědčována novými mocnými, že není dostatečně vyspělá na to, aby mohla o poměrech ve své domácnosti rozhodovat podle vlastního uvážení. Za clonou přísného utajení a podle instrukcí z ciziny vznikají plány, jak to u nás a s námi zařídit.

Instalace cizí vojenské základny na našem území nemá z vojenského hlediska velký význam. Nebude nás chránit. O to větší význam má jako symbol. Je symbolem toho, že noví vládci ve spojení s cizími zájmy už zase pohlížejí na národ jako na masu nesvéprávných, nedospělých lidí.

Noví mocní dočista zapomněli na lekci, které se dostalo jejich předchůdcům. Začínají se chovat jako předlistopadové klony. Je třeba, aby i oni už brzy uslyšeli z úst většiny lidí osvobozující zvolání: „Nejsme malé děti!“

Nic jiného totiž na chronicky nedoslýchavé typu Topolánka, Bursíka či Parkanové neplatí.