Říká se, že i cesta dlouhá tisíce mil začíná jediným krokem. I naše cesta do Eldoretu začala prvním krokem, byť byly udělány na různých místech země – v Nairobi, na ostrově Rusinga, v Eldoretu a Kisumu. Jednotlivé týmy měly před sebou nelehký úkol a žádné překážky nebyly dost velké, aby je zastavily. Nejdůležitějším úkolem bylo navštívit uprchlíky, kteří přišli o své domovy za nepokojů, které vypukly 30. prosince 2007.  

Cesta z Kisumu do Eldoretu byla provázena mnoha útrapami – jak psychickými, tak fyzickými. Fyzickými proto, že cesta byla poseta krátery a hlubokými dírami v silnici. Psychickými, protože jsme měli strach. Nikdo z nás nemohl vědět, co se může přihodit. Země ještě není úplně uzdravená z povolebních zběsilostí, které se zde nedávno odehrávaly a chobotnice násilí ještě občas vystrčí své jedovaté chapadlo. Lze vůbec popsat to, co naše týmy v Eldoretu prožily? Můžeme se o to pokusit, ale zažívat skutečnost nebo o ní číst, jsou dvě úplně odlišné věci. 

Mysleli jsme si, že tato záležitost s uprchlíky je jedna z takových, kterou může kdokoli pouhým přáním zničit. Možná jsme si to mysleli, protože obyvatelé uprchlických táborů jsou z jiných kmenů, než jsme my… Není divu, vždyť to bylo jako vždycky. My jsme prostě byli „ve správnou dobu na správném místě“, zatímco jiní „ve špatnou dobu na špatném místě“. A v našich myšlenkách nám něco říkalo „k čertu s těmi, co si vybrali špatné místo“. A nahlas jsme říkali „lazima waende!“ (Musí jít!) Tento postoj byl velmi špatný. Následkem tohoto přesvědčení někteří lidé přišli o své životy. Ať byli zastřeleni policií, upáleni ve svých domovech nebo kostelech, byli napadáni na cestách, protože byli prostě z jiného kmene. Mnoho věcí bylo zničeno požáry nebo vandaly, kteří se považovali za právoplatné vlastníky a původní obyvatele daného regionu. Jednoduše řečeno – byla to válka.

Tato válka byla převážně vedena chudšími lidmi proti sobě, protože takových lidí je nejvíce a navíc v tomto konfliktu, který se rozhořel 27.prosince 2007, hájili své právo na svobodné volby. Rozhodně daň, kterou za to zaplatili, byla vysoká, neboť nejvíce obětí války bylo právě mezi chudými. Důsledkem války bylo, že lidé utíkali ze svých domovů bez jakéhokoli vybavení a nechávali za sebou všechno, co před tím dlouho budovali.

Země, která byla v celém světě známá tím, že přijímala uprchlíky z jiných států Východní Afriky, najednou zřizovala uprchlické tábory pro své vlastní obyvatele. Někteří lidé viděli uprchlíky až v Tanzánii a Ugandě. Byl to útěk před masakrem. Mnohé z uprchlických táborů byly svědky takových věcí, které nemají v keňské historii obdoby. Nejhůře postižený region byl Východoafrického příkopu, kam patří i Eldoret. Tato oblast je typická úrodnou půdou, s čímž souvisí i to, že se zde daří zemědělství i různým druhům podnikání. Toto bylo v minulosti důvodem k tomu, že byly zdejší pozemky od původních obyvatel vykupovány, často dokonce zabírány. Většina lidí, kteří se do Východoafrického příkopu přistěhovali, patří ke komunitě Kikujů. Je tedy nasnadě, že i v táboře je většina obyvatel Kikujské příslušnosti, ne-li všichni. Otázka pozemků a vlastníků půdy byla neustálým problémem od vyhlášení nezávislosti. Je to taková nemoc, kterou sem zavlekli kolonizátoři, kteří vyháněli původní obyvatele z jejich půdy pod záminkou rozvoje zemědělství a přesídlovali tyto obyvatele do jiných komunit a tím mezi těmito původními a nepůvodními obyvateli začala klíčit nesnášenlivost a nepřátelství. Doposud je půda ohniskem sporů mezi syny a dcerami těch, kteří spolupracovali s kolonizátory, a nyní mají pozemky v rozloze celých regionů, s těmi, jejichž pozemky se dají přehodit kamenem. 

Příchodem do Eldoretu se otevírá první dějství něčeho, co vypadá jako divadelní představení.  Vítá nás velké množstvím lidí a najednou nevíte, zda jste se neocitli v opravdovém divadle. Většina z těchto lidí jsou děti, ženy a mladí lidé ve věku od 15 do 25 let.  Jeviště je plné Hamletů a jako kulisy je tu na malém prostranství rozestavěno velké množství stanů. Jsou tak namačkané na sobě, že pojem „soukromí“ je tu zcela neznámé slovo z minulosti.

Po vstupu do tábora si okamžitě uvědomíte obrovský problém s kanalizací a sociálním zařízením. Není tu dostatek toalet a umýváren a jediné, jak se to dá okamžitě zlepšit je ohradit část plochy pytlovinou a nechat lidi mýt se v tomto prostoru. Jídlo je rovněž problém, který by se dal zmírnit několika prodejními stánky se zeleninou. Další šokující skutečností je, že je zde provozována prostituce. Je tu mnoho mladých lidí, kteří toho potřebují více, než mohou získat normální cestou. V době, kdy před nimi není nic, co by se dalo považovat za světlou budoucnost, přistoupí k prostituci jako prostředku přežití. Mnoho žen, které tu žijí, se prodávají. Tato skutečnost může znamenat v budoucnosti pohromu, pakliže je někdo z těchto lidí HIV pozitivní.  

V táboře je však skupina obyvatel, kteří cítí a vnímají i za těchto podmínek – děti. Je zde velmi mnoho dětí a na rozdíl od všech ostatních, děti dokážou být vždycky šťastné. Procházeje táborem potkáte velmi mnoho dětí, které si spolu hrají a nezáleží jim na kmenové příslušnosti. Přiběhnou, aby vás pozdravily a požádaly o fotku. Všechny se smějí i přesto, že je velká zima, většina z nich nemá teplé oblečení a z nosů jim tečou nudličky. Ty děti vás úplně pohltí a na chvíli zapomenete na celý uprchlický tábor. Pohráli jsme si s nimi několik her a jakou jsme dostali lekci! Byli jsme reprezentanti fotbalových týmů, jako je Manchester United, Arsenal, Chelsea a Barcelona. Můžete tipovat, kdo vyhrál! Hráli jsme, dokud jsme nepadali únavou, ale dětem to nestačilo.  

Informovali jsme Červený Kříž o tom, jaké věci přivážíme – přikrývky, hygienické potřeby a mnoho dalších věcí – a oni tyto věci od nás (a od vás) zapojili do sbírek, které se postupně rozdávají všem v celém táboře. Velké díky patří také UNICEFu za zřízení školy v táboře.  S díky nesmíme zapomenout na všechny další organizace a jednotlivce, kteří se nějakým způsobem podíleli na řešení této humanitární krize.  

Byl čas na jídlo a my jsme opouštěli tábor…v kolik to bylo hodin? Hmmmm… v šest hodin odpoledne, na minutu přesně…hahaha cítili jsme uspokojení z toho, že jsme někoho učinili šťastným. Když jsme se podívali za sebe viděli jsme spoustu lidí. Někteří z nich si hledali přístřešek, neboť mělo každou chvilku začít pršet, a kdoví o čem tito lidé budou snít, až dneska večer usnou… Mimochodem, někdo utrhl banner s označením Humanistické hnutí…pravděpodobně si chtěl přikrýt hlavu před deštěm. Když jsme najeli na cestu zpátky do našich domovů, přáli jsme si, aby se něco hodně brzy změnilo a celá zdejší situace nezůstala tak špatná jako silnice z Eldoretu do Kisumu! 

Charles Juma