Rigoberta Menchú Tum
Narozena 9.ledna 1959, Guatemala

Nobelova cena míru 1992

„Co trápí Indiány nejvíce je fakt, že naše kostýmy lidé považují za krásné, ale lidé v nich jako by pro ně neexistovali.“

Rigoberta již jako velmi mladá pochopila, že jedině pokud se naučí jazyk svých utlačovatelů, bude moci vyprávět o tom, co zakouší její lid, bude moci hovořit o svém příběhu a o příbězích tisíců nezvěstných, o masových hrobech, o násilném přesídlování, o záměrném udržování domorodců v bídě a negramotnosti, o smrti svých bratrů, otce a matky. Její úsilí bylo korunováno úspěchem, přestože měla jen minimální vzdělání. Otec jí kdysi řekl: „Až vyrosteš, musíš cestovat a vyprávět náš příběh“.

Kolem jejích životních osudů existují různé dohady, Rigoberta sepsala svou autobiografii a na ní navázali jiní autoři, kteří se pokusili její životopis doplnit a podložit konkrétními fakty. V některých případech se ale dobrali k poněkud jiným závěrům, než které udávala sama Rigoberta – v její prospěch však mluví fakt, že byla mluvčí a ikonou svého lidu, symbolem hnutí za práva původních guatemalských obyvatel, a poněkud vylepšený mediální obraz měl napomoci tomuto snažení. Budeme se proto dále držet její verze…

Pocházela z chudé indiánské rolnické rodiny. Když se vláda rozhodla násilně vyvlastnit jejich půdu, stal se její otec vůdčí osobností rolnického hnutí a založil stranu Committee of Peasant Union (CUC – Výbor rolnické jednoty). Tato aktivita nezůstala bez odezvy. První obětí vládních vojáků se stal bratr, byl unesen, mučen a upálen před zraky celé rodiny. O rok později v průběhu demonstrace za práva domorodců zemřel stejnou smrtí její otec. Matka, velmi respektovaná členka kmene, léčitelka a porodní bába, se také postavila vojákům na odpor a tato odvaha ji stála život. Byla zajata, mučena a svým zraněním podlehla.

Rigoberta šla ve svých aktivitách cestou rodičů, stala se členkou CUC a pokračovala v nátlaku na vládu za zrovnoprávnění indiánských obyvatel (bojovala za zlepšení pracovních podmínek pro zemědělce, podílela se na organizování protivládních demonstrací…). Guatemalská vláda ji označila za nepřítelkyni státu číslo jedna, hledali ji a pronásledovali. Rozhodla se emigrovat do Mexika, kde pokračovala v boji za lidská práva guatemalských domorodců – zapojila se do činnosti mnoha organizací a postupně dosáhla zviditelnění tohoto problému na mezinárodní úrovni (Spojené národy deklarovaly rok 1993 jako mezinárodní rok domorodých obyvatel). Po skončení občanské války v roce 1991 se vrátila do Guatemaly a zapojila se do politického života. V únoru 2007 oznámila, že hodlá kandidovat na post prezidentky – pokud by se jí podařilo zvítězit, stala by se historicky první ženou v čele Guatemaly.

V boji za lidská práva indiánských kmenů získala mnohá ocenění, mezi nimi Nobelovu cenu míru za rok 1992. Díky její práci a úsilí se podařilo prolomit mlčení o situaci domorodců v Guatemale:„My nejsme mýty minulosti, nejsme opuštěné ruiny v džungli nebo zvířata v zoo. Jsme lidé, chceme být respektováni a nechceme být nadále oběťmi intolerance a rasismu“.

Barbora Pěchotová, Klára Koudelová

Diař 2008 slavné ženy nejen střední Evropy -  www.profem.cz »