Sedm a půl roku poté, co se 191 států přihlásilo k Rozvojovým cílům tisíciletí, je jasné, že boj s globální chudobou, pandemiemi a rozvojem jedněch na úkor úpadku druhých prohráváme. Přes optimismus několika pošetilců nezbývá než připustit, že lidská činnost má negativní dopad na životní prostředí nejen v několika obětovaných lokalitách či sub-regionech, ale že přímo ovlivňuje i celosvětové klima.

Světová obchodní organizace se rozpadla v okamžiku, kdy bohaté státy dosáhly všech výhod a měly recipročně nabídnout totéž chudým zemím. Odmítly zastavit dotace a otevřít své trhy, a tak se tzv. volný trh znovu ukázal jako mýtus, který zastírá, že mezinárodní obchod ovládají ti, kteří mají dostatek moci prosadit své zájmy, a nabídka a poptávka hrají jen marginální roli. Po dlouhém období poklesu cen surovin jejich hodnota roste a boje velmocí o prosazení svých teritoriálních zájmů v klíčových zemích se znovu rozbíhají.

Neúplný sumář nejpalčivějších problémů naší planety před námi otevírá nedozírné pole otázek: Jak je možné, že patříme mezi pětinu nejbohatších zemí na této planetě? Můžeme si kupovat extrémně levné věci, protože dodavatelské firmy využívají práce dětských otroků? Jak je možné, že každých 6 měsíců zemře hlady a na banální nemoci více dětí, než jich pobil holocaust? Proč naše oblíbené značkové firmy neplatí sociální a zdravotní pojištění svým zaměstnancům v rozvojových zemích? Jak to, že umírají miliony lidí na tuberkulózu a malárii, když je umíme léčit?

A mohli bychom se ptát dál. Pokusme se však podívat hlouběji na příčiny globální krize a nastínit i možná východiska pro její řešení. Pokusím se poodhalit ještě jinou rovinu, než je obvyklé obviňování největších „potížistů“ – skupiny Světové banky, Mezinárodního měnového fondu a G8. I takový stát jako ten náš totiž má v tomto procesu svou neblahou roli.


Každá rada drahá

Každého z nás samozřejmě napadne, jak je možné, že chudé země jsou tak chudé. Nebylo nakonec lepší, aby zůstaly v koloniálním područí, kde o ně bylo tak pěkně postaráno? Data a fakta nás přesvědčí o opaku. Ve většině post-koloniálních zemí došlo k rychlému nárůstu vzdělaných vrstev, zlepšila se zdravotní péče i stav hospodářství. Tento vývoj však nenechával v klidu bývalé koloniální mocnosti, které nepředpokládaly tak vysokou míru emancipace – v Africe takřka neexistovali domorodí vysokoškoláci, protože koloniální systém vysokoškolské vzdělání domorodcům neumožňoval.

Rostoucí nezávislost bývalých kolonií znamenala obrovské ztráty koloniálních mocností, pro které byly příjmy ze zámoří zásadní. Příkladem následného neo-koloniálního prosazení zájmů bylo bývalé Belgické Kongo a západní intervence proti němu vrcholící nástupem diktátora Mobutu a zavražděním prezidenta Patrice Lumumby, jehož tělo likvidovali belgičtí vojáci...

Po dalších obdobných zásazích, které byly stále hůře přijímány i v bohatých zemích, byl zvolen jiný postup - metoda falešných poradců, ekonomických hit manů. Tito lidé pracovali pro slavné poradenské firmy a za veliké peníze poskytovali vládám rozvíjejících se zemí rady, které je měly přivést k prosperitě, ale mnohem více je zaváděly do dalšího područí.

Publikované zpovědi těchto poradců nám ukazují, jaké volí praktiky. Cílem ekonomického hit mana je prosadit v zemi takové investice, které by stát uvrhly do zadlužení či závislé situace, v níž by byl lehce manipulovatelný. Jedná se o velké investiční celky jako letiště, infrastrukturu a pod. Půjčky poskytnuté na tyto projekty tekly obvykle přímo do kapes nadnárodních firem, které investice realizovaly.

Když se ukázalo, že půjčka je prakticky nesplatitelná, dostaly země jako Ekvádor nabídku, aby umožnily západním firmám těžit jejich nerostné bohatství. Vrchol obdobných nesmyslů tvoří jaderná elektrárna Baatan na Filipínách, která byla pod dozorem Národní agentury pro jadernou energetiku USA postavena firmou General Electric na úpatí vulkánu.

Nikdy nebude spuštěna, přesto Filipíny dodnes platí 100 tisíc USD denně na splátkách za tuto stavbu. Můžeme oprávněně obviňovat vládnoucí elity v chudých zemích z korupce a špatného vládnutí. Musíme si však uvědomit, že žádná chudá země by neunesla ani jeden z našich finančních skandálů typu lehkých topných olejů či krachů bank, jimž naše vláda i zákonodárci jen tiše přihlíželi...

Tomáš Tožička - Česko proti chudobě

Brožura ke stažení na www.ceskoprotichudobe.cz