V TR č.32/06 byl uveřejněn fejeton Jana Petránka s názvem Kam vede tolerance k terorismu, ve kterém se zabýval současnou situací na Blízkém Východě a vztahem evropské a muslimské kultury vůbec.

V uvedeném článku Jan Petránek konstatoval, že „Izrael je jediný demokratický stát“ na Blízkém Východě.

K tomuto hodnotícímu úsudku bych měl zásadní poznámky.

Už na začátku historie státu Izrael došlo ze strany izraelského osvobozeneckého hnutí k brutálním činům jako je např. masakr ve vesnici Dejr Al Jásín, kde 9.4.1948 ozbrojený oddíl členů organizace Irgun postřílel nebo zabil granáty 254 obyvatel a na 140 (převážně žen a dětí) vyhnal z území vznikajícího Izraele. K obdobné události došlo ve vesnici Kafr Quásimu 29.10.1958,kdy vojáci izraelské armády postříleli 47 obyvatel(z toho 7 dětí a 9 žen), když se vraceli z práce na poli. Jako důvod bylo uváděno porušení zákazu vycházení.

Připomenout lze i vraždu F. Bernadotta 17.9.1948.

Podstatné však je, jaké měly tyto události důsledky. Za masakr v Jasínu nebyl stíhán nikdo, odsouzení, kteří byli uznáni vinnými za vraždu F. Bernadotta, dostali několikaleté tresty (Jehošuha Kohen, který ani na veřejnosti vraždu tj. střelbu nepopíral, stíhán ovšem nebyl) a stejně skončil postih vojáků, kteří se dopustili vražd v Kafr Quásimu; nejdříve byli odsouzeni k mnoha letům vězení (17, 15, 14 let), nicméně pak jim byl trest zkrácen a nakonec byli omilostněni. Navíc pozdější předseda vlády M. Begin se k „akci“ v  Jasínu hlásil slovy, že bez vítězství v Dejr Al Jásínu by nebylo dnešního Izraele.

To je jen několik příkladů. Jako další lze uvést samotné heslo „Země bez lidí pro lidi bez země“ předznamenávající odstranění arabského obyvatelstva, nebo označení občanských průkazů občanů Izraele arabského původu písmenem B či současné demolice domů palestinských obyvatel buldozery ženijních útvarů izraelské armády (kde je toto možné v civilizované zemi např. v EU, Izrael přitom podepsal Mezinárodní pakt o občanských a politických právech). Přehlédnout nelze ani praxi izraelských bezpečnostních orgánů spočívající v mučení vyslýchaných (poutání v nepřirozené poloze, znemožnění spánku, atp.), kterou dokonce v roce 1987 schválil izraelský nejvyšší soud (resp. nevyvodil z ní důsledky, které musí učinit každý soud v civilizované zemi, tj. neúčinnost takto získaných podkladů a podnět k řízení proti pachatelům).

Proti tomu jsou takové skutečnosti, jako že občan Izraele arabského původu (tj. s oním B v dokladu) musí žádat o povolení cesty mimo obvod trvalého bydliště (např. návštěva příbuzných) a tam se každý den hlásit na policejní stanici, zdánlivou maličkostí. J. Petránkovi to zřejmě nepřipomíná poměry v bývalém SSSR, které tak rád kritizuje (a důvodně, to je lidsky nedůstojné zacházení, ale u Izraele to patrně zásah příčící se těmto principům nepředstavuje).

Jan Petránek tvrdí, že Izrael je demokratický stát. V současné době je nepochybně součástí tohoto pojmu i požadavek zachovávání práva a to nejen ve formálním smyslu ale i zásad odpovídajících civilizovaným národům.

S těmito zásadami se těžko srovnává i postup izraelské vlády po atentátu na OH v Mnichově 1972 a zavraždění izraelských sportovců (což byl nepochybně hrůzný čin), která nařídila službě Mosad najít a zabít atentátníky. Budu velmi konkrétní, první z podezřelých Wa´il Zuwaitir byl zabit ve výtahu, než se zavřely dveře do kabiny, dva agenti TS jej zastřelili, každý několika ranami. Tato úděsná „praxe“ měla pak za následek vraždu zcela nevinné osoby v Norsku.

Z popisu je zřejmé, že agenti se k dotyčnému dostali velmi blízko a nebyl by pro ně problém jej zatknout a třeba i tajně dopravit k soudu v Izraeli (tak jako se to stalo s A. Eichmannem). Nařízení zabití bez soudu je však v tak příkrém rozporu se zásadami civilizovaného státu (v první řadě právě pro možnost nenapravitelného následku – záměny osob, což se stalo), že zbavuje právo na označení demokratický.

Domnívá se snad J. Petránek, že postih za hromadné vraždy v délce několika měsíců vězení je dostačující a odpovídá míře provinění nebo uvedené „soudnictví“ obstojí v demokratickém státě?

Bylo by možné namítnout, že jde většinou o události z v minulosti, nicméně nevím o tom, že by izraelská vláda veřejně odsoudila takové způsoby výkonu státní moci, resp. že by pachatelé – v případě událostí na OH z řad agentů nebo těch, co jim rozkazy vydali - byli souzeni.

Věnovat by bylo možno pozornost i dalším úsudkům, že Izrael dokázal zázrak, jelikož jej dokázal s vydatnou finanční pomocí USA (to samozřejmě není nic špatného, lze však jen dodat, že na tom asi nebude nic tak výjimečného, byť obdiv zúrodnění pouště zaslouží) a zejména zda je Izrael opravdu kvetoucí zahradou (tj. pro všechny, nebo jen pro Izraelce židovského původu, kteří mají příděl vody na zalévání neomezený, nebo i pro občany palestinského původy, kterým záhony usychají), popřípadě zda lze stát skrývající hromadné hroby civilistů označit jako kvetoucí zahradu.

Nepochybně by pak mohla vyvstávat otázka, zda  atentátníci působící v Izraeli (tj. nikoli ti, co zaútočili 11.9.2001 apod.) nejsou spíše než nějakými mocenskými ambicemi islamismu podněcováni vědomím těchto událostí a vnímajícím je jako hrubé bezpráví.

Tím samozřejmě nijak nechci zpochybňovat právo židů na vlastní stát, protože jeho vznik představoval konec nucené diaspory velmi kulturního národa (zejména právě v diaspoře), pronásledování židů (jež je ostudou křesťanské Evropy) a vyhlazování za druhé světové války.

Byl bych samozřejmě nerad, kdyby byla publicistika Jana Petránka posuzována jen podle tohoto příspěvku, navíc tato věta je jen malou částí textu. Nemohu však opomenout, že popsaný hodnotící úsudek, který je ve zřejmém rozporu se skutečností, respektive hodnotovými kritérii, jež jsou kladeny na demokratický stát, vykazuje stejné znaky jako účelová a obelhávající publicistika před listopadem 1989. A to je skutečnost velmi varovná.

V Praze dne 27.10.2006
Valentýn P L Z Á K
Text je reakcí na článek Jana Petránka, uveřejněný v týdenníku Rozhlas č.32/06.