Odsuzujeme neúspěch NPT (Nuclear Non-Proliferation Treaty) při ovlivňování procesu odzbrojování v posledních letech a odsuzujeme také pokrytectví jaderných mocností, které místo aby postupovaly k úplnému odstranění jaderných zbraní, jak je stanoveno ve smlouvě, používají smlouvu k tomu, aby udržely všechny ostatní mimo svůj privilegovaný „jaderný klub“ a neohrozily svoje pozice stálých členů Rady bezpečnosti OSN.

Pozadí

Ve světě dnes existuje přibližně 23 000 jaderných zbraní (nejvíce v USA a Rusku); mnoho z nich je instalováno na raketách, které mohou být odpáleny během několika minut. Některé taktické zbraně jsou umístěny na cizím území, jako např. jaderné zbraně Spojených států B-61 rozmístěné v pěti zemích NATO: v Belgii (20 bomb na základně Kleine Brogel), v Německu (20 bomb na základně Büchel), v Itálii (50 bomb na základně Aviano), v Holandsku (20 bomb na základně Volkel) a v Turecku (90 bomb na základně Incirlik).

Kromě mezikontinentálních raket, schopných zničit jakoukoli část světa, dnes existují také eufemisticky nazývané „ochuzené” uranové zbraně, které dlouhodobě kontaminují bojiště radioaktivitou. Dále se jaderný arzenál skládá z neutronových bomb se schopností zničit všechny živé bytosti ale způsobit jen malé poškození budovám, z nebezpečných bomb malé velikosti, které se vejdou do aktovky nebo do batohu, z tzv. „špinavých bomb”, které jednoduše rozšíří radioaktivitu na široké městské území, a z elektromagnetických impulsních bomb, které jadernou explozí ve vysoké nadmořské výšce úplně nebo částečně zničí elektrické a elektronické vybavení, čímž na dlouhou dobu způsobí chaos ve společnosti a jejichž užití by usnadnila militarizace vesmíru připravovaná pod projektem „Ochranného štítu“ USA.

Přesto můžeme uvnitř této znepokojivé situace vidět některé pozitivní elementy: na mnoha místech ve světě existují zóny bez jaderných zbraní (Latinská Amerika a Karibik, Jižní Pacifik, Jihovýchodní Asie, Afrika, Centrální Asie, Antarktida). Země jako Mongolsko, Nový Zéland a Austrálie se samy deklarovaly zónou bez jaderných zbraní a více než 100 států se vzdalo jaderných zbraní. Bezpochyby by byl vysoce pozitivní přesun amerických jaderných zbraní z výše jmenovaných evropských zemí a vytvoření podmínek pro částečnou bezjadernou zónu v Evropě (například evropské země včetně evropské části Ruska). Pravděpodobně však jak Ruská federace, tak i Velká Británie a Francie nebudou ochotny likvidovat svůj vojenský jaderný arzenál v nejbližších desetiletích.

Rozdílné pozice v oblasti jaderných zbraní

V roce 1966 Mezinárodní soudní dvůr odpověděl na požadavek Organizace spojených národů stanovit, zda jsou jaderné zbraně ilegální. Soudní dvůr uzavřel záležitost s tím, že neexistuje žádná mezinárodní smlouva, která deklaruje tyto zbraně jako ilegální per se (samy o sobě), ale jsou tu smlouvy týkající se lidských práv v souvislosti s ozbrojenými konflikty, které zakazují zbraně cílené především proti civilnímu obyvatelstvu (nebo ty, které nerozlišují válečné cíle od civilní populace) a jaderné zbraně do této kategorie spadají, ať už jde o jejich použití či hrozbu jejich použitím. Soudní dvůr nicméně nestanovil pravidla jejich použití v případě sebeobrany, když je stát v nebezpečí.

V Revizní zprávě o jaderných zbraních z roku 2002 (Nuclear Posture Review) Bushova administrativa deklarovala, že její závazek nepoužít jaderné zbraně při prvním útoku už dále neplatí, a klasifikovala je jako „ofenzivní zbraně“, které mohou být použity preventivně. V roce 2006 francouzský president Chirac nevyloučil použití jaderných zbraní proti státům, které by zamýšlely napadnout Francii teroristickými metodami.

Obecně je teorie jaderného zastrašování používána jako konečné odůvodnění pro uchování jaderných zbraní a jaderné mocnosti ji používají k odrazování ostatních států od toho, aby usilovaly o vlastní jaderný arzenál. Je ale zřejmé, že toto neplatí na extrémisty vyzbrojené zbraněmi hromadného ničení, kteří jsou dnes považováni za největší hrozbu, ať už jde o nevýznamné skupiny nebo skupiny ovládající stát.

Bezpečnost nemůže být dosažena ohrožováním bezpečnosti ostatních. Jaderné zastrašování přímo ohrožuje bezpečnost těch, kteří na něm závisí, i těch, které má odradit. Jaderné zbraně jsou fakticky bezpečnostním problémem, ne bezpečnostním řešením.

Od roku 1956 se během devíti různých incidentů ztratilo kolem 70 jaderných zbraní¹. V letech 2005 až 2007 bylo Mezinárodní agenturou pro jadernou energii ohlášeno 250 případů krádeží², ztrát a ilegálního obchodování s radioaktivními látkami (některými vysoce nebezpečnými), což vytváří silné podezření, že mohou být v blízké budoucnosti použity teroristickými skupinami.

V roce 2006 Hans Blix, president Komise pro zbraně hromadného ničení při OSN, prezentoval generálnímu tajemníkovi OSN zprávu obsahující 60 doporučení pro urychlení eliminace „zbraní teroru” ve světě. „Nukleární zbraně musí být na základě mezinárodního práva prohlášeny za nelegální, stejně jako zbraně biologické a chemické”, protože to jsou zbraně teroru, které dokážou „zabít tisíce lidí během jediného útoku a jejich účinek přetrvává v okolním prostředí a tělech obětí, v některých případech dlouhodobě“. Uvedená publikace je veřejně dostupná na webové stránce Komise pro zbraně hromadného ničení při OSN, http://www.wmdcommission.org, kde je uveden plný text uvedené zprávy a to dokonce v 6 jazycích (angličtina, francouzština, ruština, španělština, arabština, čínština).

Výdaje na zbrojení

V roce 2008 Spojené státy utratily více než 52 miliard dolarů za jaderné zbraně a příbuzné programy, ale jen 10 procent z toho bylo použito na prevenci útoků a omezení šíření jaderných zbraní a jaderných technologií³. Ruská federace vlastní přibližně 48 % jaderných zbraní na světě, oficiální údaje o jejích výdajích však nejsou dostupné. USA společně s Francií a Velkou Británií v roce 2006 utratily 65 miliard dolarů.

“…50 miliard dolarů ročně pro ochranu životního prostředí …by mohlo úplně změnit naše očekávání ohledně lepší kvality života. To znamená, že se dvěma miliardami dolarů, místo výstavby jaderných ponorek, bychom mohli znovu zalesnit Zemi. S pěti miliardami dolarů, namísto výroby dalších jaderných bomb, můžeme zajistit dostatek kvalitní a nezávadné pitné vody pro celý svět…  S pěti miliardami dolarů, namísto výroby dalších šesti jaderných bomb „Stealth”, by bylo možné snížit znečištění vzduchu.“ ⁴

Chudoba ve Spojených státech by mohla být ukončena částkou, jakou Pentagon utratí za dva měsíce. Velká Británie by mohla kompletně eliminovat dětskou chudobu převedením 1/6 plánovaných nákladů na obnovení jaderného systému Trident. Světové výdaje na jaderné zbraně se blíží rozpočtu Rozvojových cílů tisíciletí OSN, které mimo jiné zahrnují cíle jako je redukce chudoby a hladu, jež jsou zdrojem násilí a konfliktů.

V době největší ekonomické krize za posledních osmdesát let jaderné mocnosti snižují svoje příspěvky pro mezinárodní rozvojové projekty a pro snižování chudoby, zatímco společnostem vyrábějícím komponenty pro jaderné zbraně roste zisk.

Historie Smlouvy o nešíření jaderných zbraní

Smlouva o nešíření jaderných zbraní vešla v platnost v roce 1970 jako dohoda mezi zeměmi jadernými (v té době USA, Velká Británie, Sovětský svaz, Francie a Čína) a většinou ostatních zemí světa: ty se zavázaly k odmítnutí jaderných zbraní, zatímco jaderné mocnosti slíbily demontovat svoje jaderné arzenály, nenavyšovat své vybavení a nevylepšovat svou sílu prostřednictvím nových technologií. Smlouva také ustanovila právo všech zemí na rozvoj civilních jaderných programů pod dohledem MAAE (Mezinárodní agentura pro atomovou energii).

Během 90. let dohoda mezi USA a Ruskem přispěla k zániku několika tisícovek taktických jaderných hlavic. Přesto však zůstalo tolik zbraní, že by s nimi bylo možné zničit celou planetu, a to hned několikrát. V mnoha případech bylo takzvané snižování zásob doprovázeno „modernizací”, to znamená: větší a lepší. Nedávný článek z časopisu Scientific American⁵ popisuje globální katastrofické účinky „lokální“ jaderné války na příkladu Indie a Pákistánu, což vzhledem k rostoucí nestabilitě v regionu není tak úplně nepravděpodobný scénář.

Mezi lety 1970 a 2000 se tři země – Izrael, Indie a Pákistán – staly jadernými velmocemi, ačkoliv Izrael to nikdy oficiálně nepřiznal. Tyto země však stojí stranou NPT. „To, že Indie nepodepsala NPT, není znakem nedostatku její angažovanosti pro nešíření; důvodem je, že NPT považujeme za chybnou smlouvu, která neuznává potřebu univerzálního ověřování a zacházení bez diskriminace.“⁶  Podle Hanse Blixe, bývalého hlavního zbrojního inspektora při OSN, se předpokládá, že Izrael vlastní 200 jaderných zbraní. Severní Korea sice podepsala NPT, avšak v roce 1993 oznámila své odstoupení.

Pod povrchem NPT: potřeba Konvence o jaderných zbraních

Hnutí za jaderné odzbrojení obecně považuje NPT za smlouvu, která selhala. Selhala v prevenci šíření jaderných zbraní a konference k její revizi obvykle přinášejí jen malý pokrok, nebo vůbec žádný. Jeví se jako nemožné, aby ji Indie, Pákistán, Izrael a Severní Korea ratifikovaly jako bezjaderné státy – což je podmínkou přijetí mezi státy NPT. Proto se pozornost občanské společnosti zaměřuje na Konvenci o jaderných zbraních. Myšlenka této konvence je zakázat jaderné zbrojení stejným způsobem, jako to udělaly jiné konvence s biologickými nebo chemickými zbraněmi a nedávno také s nášlapnými minami a kazetovými bombami.

Návrh Konvence o jaderných zbraních byl připraven v roce 1997, aktualizován v roce 2007 a poté byl Kostarikou představen generálnímu tajemníkovi OSN.

Konvence požaduje, aby jaderné státy postupně zneškodnily veškeré své jaderné zbraně, zrušily jejich pohotovostní režim, stáhly rozmístěné zbraně, oddělily hlavice od raket, zneškodnily hlavice odstraněním detonátorů a štěpný materiál předaly pod kontrolu OSN. Vedle postavení jaderných zbraní mimo zákon by konvence zakázala produkci štěpných materiálů pro jejich výrobu – vysoce obohaceného uranu a odděleného plutonia.

Konference k revizi NPT

NPT je revidována každých 5 let na všeobecné konferenci všech členských států. Před pěti lety se na konferenci nikam nepokročilo a představitelé 188 zemí ani nebyli schopni dohodnout se na společném dokumentu. Hlavním důvodem tohoto selhání bylo to, že USA odmítly vytvoření bezjaderné zóny na Středním východě, a dále to, že pět jaderných mocností odmítlo formulovat a dodržovat plán s konkrétními termíny pro jejich odzbrojení. Kromě toho se Spojené státy chtěly zaměřit na Írán, zatímco ostatní země odsoudily nedostatečné jaderné odzbrojování jaderných mocností. Neutrální státy zopakovaly svůj názor, že strategie sdílení jaderných zbraní v NATO je porušením smlouvy, a uvedly, že přítomnost amerických jaderných zbraní v Evropě ukazuje na naprosté pohrdání smlouvou NPT ze strany NATO.

Další konference k revizi smlouvy se koná v květnu 2010 v New Yorku. Někteří věří, že tentokrát jsou naděje větší, vzhledem k Obamovu pražskému projevu z roku 2009 a jeho pozici na shromáždění Rady bezpečnosti OSN, kde vyjádřil svou náklonnost vůči odzbrojování. Přesto však jeho vláda navrhla 10% navýšení výdajů z národního rozpočtu na „údržbu“ jaderných zbraní, což je v konečném výsledku asi 7 miliard dolarů. Vláda toto navýšení obhajuje tvrzením, že jaderné arsenály jsou již zastaralé a je třeba je modernizovat. Tím ale podporuje starou „logiku odstrašování“, podle níž jsou jaderné zbraně vyžadovány k obraně země a jejích spojenců.

Kampaň šíření informací, tlaku a veřejného odsouzení

To vše nás dovádí k pochybnostem, zda navzdory všem prohlášením vstříc k odzbrojování mají jaderné země zájem a záměr postupovat touto cestou. Mezitím by se bezjaderné evropské země, které na svém území hostí jaderné zbraně Spojených států, měly více dožadovat jejich stažení tak, jako to už před několika lety udělalo Dánsko a Řecko.

Konference k revizi NPT v květnu 2010 je významnou příležitostí pro mírové a nenásilné hnutí, aby rozběhlo kampaň šíření informací, tlaku a veřejného odsouzení. Je třeba informovat veřejnost o nebezpečí, které jaderné zbraně představují, a o nutnosti demontovat jaderné arzenály. Je třeba ukázat na skutečné souvislosti mezi zbrojními výdaji a každodenním násilím v komunitách po celém světě. Je třeba vytvořit globální citlivost k tématům míru a odzbrojování. Je třeba vyvíjet nátlak na vlády, aby učinily pokrok na cestě k odzbrojení. Je třeba rovněž veřejně odsoudit rozsáhlé ekonomické zájmy a politické síly, které se snaží zpomalit tento směr nebo mu zabránit, a to včetně pokrytectví jaderných států „pózujících“ kolem NPT se zdánlivou oddaností, zatímco je evidentní, že ji používají k udržování asymetrie sil se zbytkem světa.

V této situaci hrají důležitou roli obyčejní lidé a nenásilné organizace, které vyvracejí zažitý názor, že kromě vydávání prohlášení se tváří v tvář mocným, kteří rozhodují o situaci ve světě, nedá nic dělat. Existuje mnoho příkladů občanské mobilizace, které dosáhly důležitých výsledků. V poslední době to byla Česká republika, kde dlouhý nenásilný protest zapříčinil pád vlády, která se zavázala k přijetí raketové obrany USA, a to nakonec přispělo k tomu, že se Obama rozhodl změnit plány v této oblasti.

V roce 2009 až 2010 Svět bez válek a násilí úspěšně inicioval celosvětovou kampaň – Světový pochod za mír a nenásilí, který během 93 dní prošel více než 90 zeměmi, s jedinečným záměrem probudit citlivost pro svět bez válek a násilí. Během této gigantické cesty se mezinárodní Základní tým Světového pochodu sešel s různými vládními představiteli, nevládními organizacemi, institucemi a dalšími, kterým předložil následujících 5 hlavních požadavků:

•    úplné odstranění jaderných zbraní,
•    okamžité stažení okupačních vojsk z okupovaných území,
•    postupné a proporční snižování počtu konvenčních zbraní,
•    podpis smluv o neútočení mezi státy,
•    a to, aby se vlády zřekly války jako prostředku k řešení konfliktů.

V tomto kontextu bylo velice důležité setkání Základního týmu s generálním tajemníkem OSN Ban Ki Moonem, který na sebe upozornil svým vlastním Pětibodovým plánem pro jaderné odzbrojení⁷, který představil na schůzi Rady bezpečnosti OSN v září 2009.

V zemích, kudy pochod prošel, a nejen tam, se uskutečnila řada velkých akcí a pochodů, kterých se účastnili obyčejní lidé, studenti, neziskové organizace, umělci, akademici a další – všichni se žádostí za svět bez jaderných zbraní.

Světový pochod probudil mezi organizacemi a jednotlivci, kteří se ho účastnili, vědomí toho, že změna, kterou si přejeme, neleží v rukou „mocných“, ale v našich vlastních, a že existuje naděje na svět bez válek a bez násilí. S touto novou nadějí a silou budeme přítomni a bude nás slyšet na Konferenci k revizi NPT – ať už osobní účastí, nebo prostřednictvím aktivit, které bude Svět bez válek a násilí vyvíjet na místní úrovni v různých zemích.

Navzdory nedostatkům NPT je třeba strhnout pozornost ke konferenci a vyslat silný impuls, aby se rozšířilo povědomí o nešíření jaderných zbraní, a aby se na ty, kteří rozhodují, vytvořil tlak ohledně naléhavé potřeby úplného odstranění jaderných zbraní.

Každá země může zahájit kampaně ve čtvrtích, školách, institucích, skupinách atd. Pokojné demonstrace, pochody, symboly nenásilí, pouliční divadla a další – to vše může být organizováno na místní úrovni nebo v blízkosti ambasád jaderných mocností (a těch států, které propůjčují svoje území jaderným zbraním) a všech klíčových hráčů na konferenci NPT. Na období mezi 30. dubnem a 9. květnem, kdy bude konference probíhat, připravuje Svět bez válek takové akce v mnoha městech po celém světě. Lidé si už uvědomují, že změna přijde pouze tehdy, když se jí vyjde naproti.

__________________________________________

¹ http://lavozdelagra.wordpress.com/2009/07/30/riesgo-nuclear-y-marcha-mundial-por-la-paz-y-la-no-violencia/

² http://www.un.org/apps/news/story.asp?NewsID=23774&Cr=nuclear&Cr1

³ http://npsglobal.org/esp/index.php/component/content/article/151-analisis/457-el-gasto-de-la-seguridad-nuclear-evaluacion-de-costos-examen-de-prioridades-stephen-schwartz-deepti-choubey.html

⁴ Odzbrojení a usmíření pro Svět bez válek. Rafael de la Rubia.

⁵ www.scientificamerican.com/article.cfm?id=local-nuclear-war

⁶ India's External Affairs Minister Pranab Mukherjee during a visit to Tokyo in 2007

⁷ www.un.org/News/Press/docs/2009/sgsm12485