Stála jsem ve frontě na pasovou kontrolu, když si mě Rafael de la Rubia vzal stranou a tiše řekl: „Rádi bychom ti někoho představili - guvernéra této oblasti, Antonia Navarru, který dříve stál v čele skupiny M-19 a byl nepřímo zapojený do operace, při níž drželi tvého otce a několik ostatních velvyslanců jako rukojmí..."

Hranice mezi Kolumbií a Ekvádorem, 19. prosince 2009

Vzalo mi to dech a přemohly mě silné emoce. Blížila jsem se k Navarrovi, který vypadal skoro tak elegantně, jako kdysi můj otec: měl svůj aristokratický styl. Rafa mi ho představil. Vypadalo to, že zpočátku nevěděl, kdo jsem, a řekl: „Rád vás poznávám!" Ale když uviděl, jak mi z očí vytryskly slzy, zneklidněl a Rafa mu vysvětlil, že jsem dcera bývalého švýcarského velvyslance, který byl držen jako rukojmí jeho tehdejšími kolegy z guerilly na ambasádě Dominikánské republiky v Bogotě v roce 1980. Navarro se útoku na ambasádu přímo neúčastnil, ale byl jedním z „mozků" operace a ze svého úkrytu v džungli ji monitoroval minutu po minutě.

I přes mou ostýchavost a osobní povahu tohoto okamžiku jsme se rozhodli, že setkání natočíme na video a přispějeme jím tak na konto míru a usmíření. Navarro byl zpočátku napjatý a trochu se bránil. Potom ale tento bývalý vůdce guerilly kapituloval tváří v tvář mé upřímnosti a hluboké touze přeměnit utrpení minulosti na sílu míru a naděje. Vyjádřil omluvu mě a mojí rodině. Vypadalo to, že je také pohnutý. Po mnoha tragédiích, včetně té z roku 1985, kdy vzali 300 lidí za rukojmí u Kolumbijského nejvyššího soudu, což mělo za následek asi 100 mrtvých, hnutí M-19 složilo zbraně, zřeklo se násilí a proměnilo se v politickou stranu. „Uvědomili jsme si, že násilí nikam nevede," řekl Navarro během setkání.

Objali jsme se a čas se zastavil. I tom okamžiku zde nebyla oběť ani útočník, dobré ani zlé, pouze energie lásky, která léčí všechny rány. Co když právě toto dávné drama bylo důvodem, proč dnes jdu Světový pochod, proč jsem ve svém životě našla smysl?

Toto setkání bych chtěla věnovat v první řadě svojí starší sestře Dianě, která si stejně jako já ve svém životě vytrpěla tuto epizodu. V té době nám bylo 14 a 18 let, každým dnem jsme se bály o svého otce, kterého komando oddělilo od ostatních a určilo ho za prvního, který bude zabit, pokud kolumbijské autority nevyhoví jejich požadavkům. Nakonec incident skončil propuštěním rukojmích na Kubě, v den mých narozenin, 28. dubna 1980.

Chtěla bych tento příběh věnovat všem kolumbijským rodinám, které trpěly únosem a nezákonným držením členů svých rodin a dodnes nesou pozůstatky této události. David Nassar, koordinátor pochodu v Kolumbii, řekl, že takto „spontánní" setkání člena rodiny uneseného s únoscem se ještě nikdy za dobu jeho života neuskutečnilo. Tomy Hirsch, mluvčí pochodu v Latinské Americe, ohromený tím, čemu byl právě svědkem, mi řekl: „Tvoje usmíření je ohromnou nadějí pro všechny."

Život mi přinesl jeden z nejkrásnějších vánočních dárků. Jsem ráda, že se o něj mohu podělit se svou sestrou, rodinou a se svými kolumbijskými přáteli.

Antonio Navarro zakončil naše setkání následujícími slovy: „Není dne, kdy bychom nemluvili o probíhajících násilných činech v naší zemi. Není dne, kdy násilí neklepe na moje dveře. Dnešek je pro mě významným dnem, protože dnes poprvé mne přišel navštívit mír.

Švýcarská novinářka a reportérka Isabelle Bourgeois byla členkou Základního týmu Světového pochodu za mír a nenásilí. S pochodem prošla celou trasu z Nového Zélandu až do Argentiny a byla jedním ze členů skupiny, která v listopadu procházela Prahou.