Koukám se na mraky plující nad Ruskem. Aeroflot nás nese ve velkém letadle do Evropy. Máme za sebou Asii.

Je to zvláštní, právě jsme dokončili jednu etapu a už se zdá cizí, neuvěřitelná. Věci šly určitě mnohem lépe, než jsem čekal. Začal jsem na Novém Zélandě s různými obavami, s kupou otázek, které se týkaly mě samotného, týmu a toho, že máme odpovědnost projít všechna ta místa.

Z blogu Mickyho Hirshe, jednoho z účastníků základního týmu, který právě dokončil asijsou etapu své cesty a přijíždí do Evropy. Zážitky účastníků pochodu z tohoto i dalších týmů můžete sledovat online na blog.theworldmarch.org


Autor článku Micky Hirsh (uprostřed) s dalšími členy týmu a Pochodní odzbrojení, která společně s pochodem putuje celým světem až do Argentiny.

S pochodem jsme prošli devíti zeměmi (já osobně sedmi, protože jsem nebyl v Japonsku ani v Malajsii, kam šli lidé z Filipín). Všude jsme byli moc dobře přijati, přijati s nadějí, že vyřešíme všechny problémy, které místní lidé považují za „zásadní". V Koreji jsme vedli různé hovory a vysvětlovali jsme, že nepřinášíme řešení, ale že se můžeme podělit o myšlenky, o sen vytvořit lidštější svět. A lidé byli dojatí, pohnutí, cítili, že přinášíme nový čerstvý vítr.

Byli jsme velice překvapeni pocity, které naše cesta vyvolala. Skupiny aktivistů a pacifistů, které byly předtím zesláblé, byly najednou plné energie a pozitivních představ o budoucnosti. Nakazili jsme je a ony ožily, jakoby probudily to nejlepší ze svých vlastních zkušeností.


Světový pochod na Filipinách

Každá země byla jiná, v každé jsme prožili jedinečné zážitky, na každém místě byli lidé, kteří nás přijali, odlišní.

Prošli jsme i místy jako Bangladéš, Nepál, nebo Amritsar na severu Indie, kde se na ulici zastavovaly děti, aby se podívaly na tyhle cizince s bledou kůží, chodily k nám ženy, aby nám podaly ruku a smály se, jakoby zdravily marťany. Jeden by si myslel, že tohle už není v dnešním světě hyper-komunikací možné, ale vážně mě takto pozorovali (bylo to mou kůží?).


Udivené pohledy bangladéšských žen

Hledali jsme způsoby, jak se dorozumět s lidmi, někdy jednouše pomocí úsměvů, někdy prostřednictvím gest, ukázáním odznaku Světového pochodu, nebo slovy, přičemž jsme se často sami sebe ptali, jestli znamenají to, co jsme chtěli říct (směsice jazyků nám pořád připomíná na babylonskou věž, lidi, kteří chtějí něco říct, ale nevědí, jestli tomu ostatní rozumějí). V Indii a Nepálu jsme narazili, když jsme navrhli skandovat „Mír, síla a radost". Řekli nám: „a proč síla"? V angličtině je slovo „force", které jsme použili, tvrdé, a místo toho by se mělo používat „strenght", které vyjadřuje spíš sílu vnitřní, a tak jsme museli začít vysvětlovat.

Organizační týmy v každém z těch míst byly učiněným požehnáním. I když podmínky byly většinou komplikované a obtížné, tito lidé se semkli a udělali všechno pro to, aby ve dnech, kdy byl náš tým v jejich zemi, probíhalo co nejvíce aktivit a aby se myšlenky pochodu šířily. Jasně, bydleli jsme ve společných místnostech, často bez koupelny (s jednou společnou sprchou pro všechny), bez záchodové mísy a papíru, protože v Indii, v komunitách žijících ve stylu Gándhího, se nepoužívají. Byli jsme v buddhistických chrámech, na „maraech", posvátných místech Maurů. Jedli jsme nepředstavitelná jídla... Možná by měl někdo talentovaný napsat knihu jen o těchto vtipných okamžicích naší cesty, byla by fascinující.


Korejská kuchyně

V Koreji někteří z nás už nevydrželi korejské jídlo, a tak jsme s nepředstavitelnou touhou utekli hledat Burger King nebo něco podobného (nikdy bychom neřekli, že budeme jednou toužit po hamburgeru s hranolkami), to nejhorší ale je, že jsme nic nenašli a skončili jsme v KFC u extra pikantního kuřete.


Přijetí v Nepálu

Námětem na další knihu by mohlo být, jak se chovat při různých ceremoniích všeho druhu, na které jsme byli pozváni. Od Maurů, Moriorů (původních obyvatel Chathamských ostrovů), domorodých australských Aboriginců, přes ceremonie v Bangladéši přerušené kvůli motlitbám směrem k Mecce, hinduisty v Kathmandù, různé ceremonie v Indii, včetně Siků v Amritsaru, a zen-buddhismus v Koreji, až po speciální ranní meditaci pro náš tým, která obsahovala verš „cesta nemá začátek, ani konec, kam tedy jdete?".


Setkání s Moriory na Chathamských ostrovech

Rafa nás prosil, abychom udělali shrnutí toho, co bylo v Asii. Tohle byly jen náhodné myšlenky, ale snad aspoň trochu splnily funkci shrnutí. Chci se o ně podělit s vámi, kdo jste mi blíž, než si umíte představit.

Micky Hirsh: Krásné fotky Mickyho Hirshe z celé trasy pochodu »

Zdroj: Blog účastníků Světového pochodu