Z blogu Rafaela de la Rubia, hlavního koordinátora pochodu a účastníka základního týmu. Blog s příspěvky účastníků pochodu můžete sledovat online na
http://blog.theworldmarch.org/

Tuto kroniku, shrnutí, píšu čas od času, především při cestách letadlem. Píšu velmi pomalu. Nápady a hlavně emoce se hromadí. Trvá mi dlouho, dát je všechny dohromady. Přál bych si, abych toho mohl napsat víc. Ale aspoň něco…



Několika slovy a prostým jazykem bych chtěl říct, že tato zkušenost z pochodu, od jeho počátku, je něco výjimečného, něco, co změnilo můj život a otevřelo budoucnost bez hranic. Všechno, co se stalo, události před začátkem pochodu, pokroky, zkušenosti, učení, věci, které jsme si prožili, měly velký význam. Teď, když je to tady, to překonalo vše, co jsme si představovali. Každým dnem získávám od pochodu víc a víc a přeji si, abych byl schopný to uchopit, reagovat dostatečně hluboce a zvládat všechny situace, které mohou nastat.

Cestujeme již týden a start pochodu byl velice intenzivní ve všech směrech. Plný aktivit, emocí, lidské srdečnosti a významu.

Na Novém Zélandu se setkali členové základního týmu, kteří pocházejí z různých částí světa. Začali jsme v sestavě asi dvaceti lidí z deseti národů a tří kontinentů. Základní tým byl už od začátku velice různorodý – lidé ve věku 24 až 71 let, napůl muži a napůl ženy, z různých společenských sfér. Převažovali lidé ze Západu. Další lidé se budou přidávat po cestě, někteří z toho důvodu, aby byl posílili svůj kontakt s týmem. Další se připojí na různých místech po cestě a v americké části pochodu nás bude nejvíce. Zveme lidi na zakončení pochodu do Punta de Vacas v Argentině a někteří Novozélanďané, Austrálci a Filipínci již slíbili, že se zúčastní.



Ta rychlost a intenzita, se kterou se všechno děje, je jedinečným zážitkem. Jsme spolu teprve od 2. října, ale připadá nám to jako dlouhá doba.

V každém případě, různými způsoby a formami, je základní tým na své cestě přijímán s velikou pohostinností, lidskou srdečností a podporou a my vnímáme hluboký smysl toho, co Světový pochod znamená.

Dny, které jsme strávili společně před startem pochodu, měly tým stmelit a dát mu sílu. Ukázalo se, že to byl dobrý nápad, protože nám to pomohlo dostat se do tématu.

Z Nového Zélandu jsme se přesunuli na východ od startovního bodu, na Chathamské ostrovy, kde první paprsky Slunce vítají nový den nejdříve z celé planety. Na ostrově Rekohu nás přijali potomci vyhynulého národa Maurů. Tento národ byl vyhlazen bez jakékoliv opozice, bez násilného odporu… Jaká statečnost a přesvědčení…

Na Novém Zélandu nás čekala spousta aktivit na Severním ostrově, od Auckladnu po Wellington. Musíme vyzdvihnout účast skupiny mladých lidí, kteří během jednoho týdne ušli pěšky přes 200 km, aby se mohli zúčastnit na zahájení pochodu. Bylo zde také několik nadšených devadesátníků. Prostě od každého něco, včetně varování před tsunami, vyvolané zemětřesením v regionu, které způsobilo pozastavení našich aktivit, protože se lidé museli evakuovat.



Start pochodu byl něco velice výjimečného. Dlouho očekávaná chvíle s velkým nábojem, který byl ve skutečnosti o mnoho silnější, než jsme si představovali. Nejpůsobivější byla spolupřítomnost ostatních koutů světa, kde se start pochodu také slavil. Ta se smísila se vzpomínkou na to všechno, co se stalo v uplynulých dvou letech příprav, od doby, kdy myšlenka pochodu spatřila světlo.

V Austrálii se akce konaly mimo jiné v Sydney a Melbourne. Všechno šlo velice dobře. Musím vyzdvihnout vytrvalost a pracovitost přátel, kteří akce organizovali a i v malém počtu dokázali připravit bohatý a dobře sestavený program. Živý symbol míru na prázdné pláži za deštivého dne byl velmi speciální. Málo lidí, na nepohodlném místě a v nešťastnou dobu. Něco, co se zdálo neskutečné, ale zároveň velmi blízké, se spoustou síly a nadšení. S velkým významem. Zjistili jsme, že když nám na něčem záleží, pečujeme o to a vdechneme tomu odvahu, stane se z toho mocná a ukázková akce. (Fotografie akce byla publikována na webu The Washington Post – pozn. redakce.) Cesta přes Austrálii, s přiměřenou aktivitou, nám umožnila znovu načerpat energii a dát se do pořádku po honičce kolem startu pochodu.



Na Filipínách, mezi tajfuny a vážnými povodněmi, se našlo mnohé, co obohatilo pochod. Humanisté z místního koordinačního týmu dodali pochodu do té chvíle nevídané rozměry, zapojení a entusiasmus. Musím říct, že všechno, co naši filipínští přátelé po měsíce připravovali, bylo ztraceno kvůli tajfunu, který zasáhl ostrovy, a následným povodním. Někteří z našich lidí mají stále zaplavené domy. Nicméně, mraky se za pár dní roztrhaly, a tak byly aktivity znovu potvrzeny a přibyly další. Výsledek byl úchvatný, všichni jsme byli velice překvapení. Po oficiálním přijetí starostou hlavního města Manila, který nám předal klíč od města, se událo několik aktivit a veřejných událostí za účasti tisíců lidí, mezi něž patřil také živý symbol míru, kterého se zúčastnilo 10 000 lidí včetně diváků. Emoce přetékaly. Někteří lidé ze základního týmu řekli, že to byl nejšťastnější den v jejich životě.

Nyní přijíždíme do Dhaky, v letadle, na které jsme nastoupili v Kuala Lumpur…

Zdroj: Blog účastníků Světového pochodu
http://blog.theworldmarch.org/2009/10/14/rafa-de-la-rubia-summary-from-nz-to-the-philippines/