Ve stejné chvíli, kdy ve Velké Británii a ve Spojených státech přebíral stát pod svůj patronát velkou část tamního bankovního systému, pěly východoevropské politické elity ódy na přednosti anglosaského tržního liberalismu.

Zatímco kapitalistické ekonomiky Západu pod vlivem současné krize opětovně objevují pozitivní stránky státu, ukazují se země východní Evropy jako poslední bašta liberalismu. Rozejít se s jeho ideologií jim podle všeho dělá potíže. Rozhodli se pro něj po roce 1989, když se potřebovali zbavit dědictví bývalého, totalitního režimu. Musíme ovšem rozlišovat mezi stoupenci politického liberalismu (jako např. Václav Havel), pro které liberalismus ztělesňuje v první řadě lidská práva a individuální svobody a jako takový je základem demokracie, a stoupenci ekonomického liberalismu (jako např. Václav Klaus), pro které neviditelná ruka trhu představuje absolutní antitezi vůči plánovanému hospodářství bývalého režimu. Ve snaze omezit svrchovanou moc státu nicméně sledovali společný cíl. Nechápali však, že jinde, jako například ve Francii s její tradicí vášnivého egalitářství, může liberalismus evokovat negativní konotace. Namísto sociálně tržního modelu přijali „šokovou terapii", liberalismus „bez přívlastků". K tomuto rozhodnutí je bezpochyby přiměly předchozí neúspěšné experimenty s třetí cestou a selhání polovičatých pokusů zreformovat socialistický systém: Pražské jaro, maďarské reformy nebo jugoslávský samosprávný socialismus.

Celý článek: Literarky.cz