Orwell se otáčí v hrobě.
Máme demokracii, nebo mediokracii?

Ivan Němec


Vládnou v dnešních „západních demokraciích“ volení politici, nebo nikým nevolení majitelé médií? Jsou ještě lidé, vystavení mediální masáži, schopni skutečně svobodně volit své zástupce? A jsou námi zvolení politici, kteří žijí ve virtuální realitě vytvářené médii, stejně jako všichni ostatní, schopni rozhodovat v zájmu svých voličů?

Ve světě neexistuje větší moc než ta, která manipuluje veřejným míněním. Žádný vládce, který v minulosti dobýval nová území, nikdy nedisponoval mocí, která by se alespoň vzdáleně blížila moci několika mužů tahajících za provázky masmédií. Jejich moc není vzdálená či neosobní. Vstupuje do každé domácnosti a prosazuje svou vůli téměř celou dobu, kdy jsme vzhůru. Je to moc, která formuje a modeluje mínění v podstatě každého občana, mladého či starého, bohatého či chudého, jednoduše smýšlejícího či sofistikovaného.

Masmédia nám pomáhají formovat naše vlastní představy o světě a pak nám říkají, jak ty představy máme vnímat. V podstatě vše, co víme – nebo si myslíme, že víme, o událostech za hranicemi našeho sousedství či kruhu našich blízkých, k nám přichází formou denního tisku, týdenních magazínů, naší rozhlasové stanice, a především naší televize. A nejde jen o bezostyšnou nepřítomnost určitých zpráv v našem tisku či drzou propagandu hrubě zkreslující historii v některých televizních dokumentaristických a dramatických pořadech, které jsou charakteristické pro techniky ovlivňující názory. Manipulátoři rádi využívají techniky náznaků. Druhým typickým prvkem jejich manipulace je důslednost. Všimněme si například způsobu, jakým jsou prezentovány zprávy: jak jsou některé zprávy zdůrazňovány a jiné potlačovány do pozadí, sledujte slovník hlasatele, výběr slov, tón jeho hlasu, výraz tváře, slovní spojení v titulcích, volbu ilustrací – všechny tyhle drobnosti ovlivňují to, jak vstřebáváme slyšenou a viděnou informaci.

Jako první pochopitelně odstraní editoři a redaktoři z našich myslí jakékoliv zbytky nezdravých pochybností, které by snad mohly někde ve skrytu naší duše přetrvat. Pomocí propracovaných psychologických technik vedou naše myšlenky a názory takovým způsobem, aby nás náhodou nevyčlenili ze skupiny, která je „in“ (moderní). Přesně nám naznačí, jaké pocity bychom měli mít vůči určitému druhu lidí a určitému druhu chování. Dělají to tak, že umístí tyto skupiny a tato chování do děje zábavních a dramatických televizních pořadů a nechají ostatní postavy reagovat politicky korektním způsobem.

Zde je jeden křiklavý příklad, který dokumentuje „nezávislost“ médií. John Swinton, bývalý šéf personálu New York Times, byl jedním z nejoblíbenějších lidí od novin v New Yorku. John byl v roce 1953 požádán, aby pronesl přípitek před New York Press Club. Když to udělal, učinil velmi důležité a odhalující prohlášení. Následuje jeho doslovná citace:

"V současné době v Americe neexistuje taková věc, jako je nezávislý tisk. Víte to stejně dobře, jako já. Není mezi vámi ani jeden novinář, který by se odvážil upřímně vyjádřit svůj vlastní názor. Víte předem, že kdyby to udělal, nikdy by se to neobjevilo v tisku. Jsem týdně placen za to, že své upřímné mínění nezveřejňuji v novinách, pro něž pracuji. Vy ostatní jste placeni za stejnou věc a kdo z vás by byl tak pošetilý, aby napsal svůj upřímný názor, brzy by se ocitl na ulici a hledal by si jiné zaměstnání. Kdybych dovolil, aby se v jednom čísle mých novin objevil můj poctivý názor, do dvaceti čtyř hodin bych přišel o místo. Prací žurnalistů je zabíjet pravdu; bezostyšně lhát; překrucovat pravdu; hanobit; plazit se u nohou mamonu a prodávat svou vlast a svou rasu za svůj denní chléb. Vy i já víme, že věřit v nezávislost tisku je bláznovství. Jsme nástroji a vazalové bohatých mužů za scénou. Jsme skákající tajtrlíci, oni tahají za drátky a my tancujeme. Naše talenty, naše možnosti a celé naše životy jsou vlastnictvím těchto mužů. Jsme intelektuální prostituti."

Ještě nikdy jsme nebyli tak blízko Orwellově hrůzné vizi, kde Velký Bratr kontroluje všechna média neustále hustící do lidí fráze jako typu „Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.“ (War is Peace; Freedom is Slavery; Ignorance is Strength). Co jiného je „politická korektnost“, než orwellovský newspeak? Soudný člověk s hrůzou pozoruje, že Orwellova vize se postupně stává realitou. Válka je mír… nebyli jsme snad při balkánské krizi vystaveni démonizaci Srbů, přičemž zvěrstva páchaná v Bosně Al Kájdou (tehdy ještě dobrou) a v Kosovu UCK, byla v západních médiích naprosto zamlčována. Když na arabských tržnicích byla hitem videokazeta kde mudžáhidé v Bosně hrají fotbal s hlavami zajatých Srbů, tak my jsme byli vystavováni orwellovským „čvtrhodinkám nenávisti“ k Miloševičovi (E. Goldsteinovi). Když NATO v r. 99 bombardovalo Jugoslávii, neopakoval mluvčí NATO Jamie Shea, do zblbnutí že nebombardujeme Jugoslávii, ale bombardujeme Miloševiče? Na Miloševiče tak svrhli při 39 000 bojových letech na půl milionu tun bomb. Když vloni v srpnu velký obdivovatel Stalina a Berji, Saakašvili, nechal raketomety srovnat se zemí hlavní město Jižní Oseti Tschinvali, neukazovala CNN toto zničemé město s tím, že je to Gruzínské Gori zničené Ruskem? Byl alespoň jeden západní televizní štáb v napadené Jižní Osetii, kde se gruzínští vojáci, evidentně nadrogovaní látkami vzbuzujícími agresivitu, dopouštěli zvěrstev? Nebyl tam ani jeden. A také do Jižní Osetie nešlo nic z těch 3,5 miliard EUR, které poskytla EU na obnovu válkou zničené země. Všechno dostal Saakašvili, který válku začal. Neobrátili to všechno západní média naruby? Už nechvalně známý Josef Goebbels věděl, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou.

Dostat se z Matrixu virtuální reality, kterou vytvářejí média, není jednoduché. Nutnou podmínkou jsou nezávislé informace a dostat se k nim je dost pracné. Veškerá hlavní média Západu píšou v podstatě to samé. To co chtějí jejich vlastníci, kterými jsou ve většině případů obří mediální koncerny, především Time Warner, Walt Disney, News Corporation a  Viacom. A jejími vlastníky je úzká skupina lidí stejného politického zaměření.  Za komunismu jsme byli zvyklí poslouchat Západní stanice, jako byla Svobodná Evropa, nebo Hlas Ameriky. Byly rušeny, ale slyšet se to dalo. Je pikantní, že Hlas Ruska se dnes slyšet nedá. Podle zvuku jsou to ty samé rušičky, jakých používali komunisté, ale jsou zřejmě výkonnější. Dnes je vše v opačném gardu. Zatímco Svobodná Evropa vysílá volně i z ruského území, vysílání Voice of Russia je v Americe zakázáno.

V době mezi první a druhou válkou v zálivu americká propaganda hlásala do světa, že Saddám ohrožuje celý svět. Připojil se i Tony Blair svým výrokem, že Saddám může do 45 minut zasáhnout Británii. Tato čirá lež nebyla vůbec podložena zpravodajskými informacemi, ale komentátor BBC Andrew Gilligan, který na to ve svém pořadu upozornil, byl ostrakizován, odborník tajné služby David Kelly, který BBC dodal informace o manipulaci s fakty, byl nalezen mrtev, a předseda BBC Gavyn Davies a generální ředitel BBC Greg Dyke po závěrech „nezávislé“ komise lorda Huttona, jmenované Blairem, museli ze svých funkcí odstoupit. Až tak daleko to došlo se svobodou tisku v Británii.

Trend k totálnímu ovládnutí médií úzkou skupinou lidí, kteří mají stejné cíle je ještě patrnější v USA. V Americe byla ještě před 10 lety jedna vynikající nezávislá televize, CNN. CNN se proslavila za války ve Vietnamu a ještě za první války v zálivu CNN pravdivě o válce informovala přímo z místa bojů. Válečný zpravodaj CNN Peter Arnet obdržel několik novinářských cen. Zakladatel této stanice, Ted Turner, který zbohatl v reklamě, nebyl nikdy akceptován úzkou skupinou mediálních vlastníků a v r. 1999 ho tito lidé o jeho stanici připravili. CNN se stala součástí obřího mediálního koncernu Time Warner. Výsledek se dostavil okamžitě. Z vynikající nezávislé televize se stalo jedno z center vymývání mozků. Srovnejme pokrytí první a druhé války v zálivu.

Dnešní situace na mediální scéně je frustrující. Dokumentuje ji film režiséra Roberta Kane Pappase 'Orwell se otáčí v hrobě' »

***

Doc. Ing. Ivan Němec, CSc. vystudoval stavební fakultu VUT v Brně. Nikdy nebyl v žádné politické straně, ale angažoval se v demokratizačním procesu v r. 1968, kdy m.j. mezi prvními vstoupil do Společnosti pro lidská práva. Po vpádu sovětských vojsk se angažoval ve studentském odporu, především v událostech po upálení Jana Palacha. V následujícím období byl politicky diskriminován, např. zákazem vědeckých hodností a vedoucích funkcí. Vědecké hodnosti doc. a CSc. obdržel až po sametové revoluci. V současné době se angažuje proti válkám a proti NATO. Na jaře 2009 kandidoval do Evropského parlamentu za Humanistickou stranu.