Dokument Světového pochodu
Dívka, která umlčela svět na šest minut
27.6.2009 - Překlad: Míra Vavroch
The Girl Who Silenced The World For 6 Minutes
Toto je projev dvanáctileté Severn Suzuki, která vystoupila v roce 1992 na Summitu OSN. Její slova natolik zapůsobila na největší světové vůdce, že se stala často zvanou na konference OSN.
----
Ahoj. Jsem Severn Suzuki a mluvím za E.C.O. – Environmentální dětskou organizaci.
Jsme skupina dvanáctiletých a třináctiletých dětí, které se snaží o změnu: Vanessa Suttie, Morgan Geisler, Michelle Quigg a já. Sami jsme sehnali peníze, abychom mohli přijet. A urazili pět tisíc mil, abychom vám, dospělým, řekli, že MUSÍTE ZMĚNIT VAŠE CHOVÁNÍ. Předstupuji zde dnes před vás, nemám za sebou žádnou skrytou agendu, bojuji za svou budoucnost.
Ztráta mé budoucnosti není něco jako prohra ve volbách nebo ztráta několika bodů na burze. Jsem zde za všechny generace, které přijdou.
Jsem zde za hladovějící děti na celém světě, které volají o pomoc a nejsou vyslyšeny.
Jsem zde za bezpočet zvířat umírajících na celé planetě, protože nemají kam utéct.
Bojím se chodit ven na slunce kvůli dírám v ozónu. Bojím se dýchat vzduch, protože nevím, jaké jsou v něm chemikálie.
Dříve jsem se svým tátou doma ve Vancouveru chodila na ryby až do doby, před několika dny, kdy jsme našli rybu plnou nádorů. A teď slýcháme o zvířatech a rostlinách, jež umírají každý den a mizejí tak navždy.
Snila jsem o tom, že ve svém životě uvidím ohromná stáda divokých zvířat, džungle a tropické pralesy plné ptáků a motýlů, ale nyní bych si přála, aby vůbec existovaly pro moje děti.
Dělali jste si VY starosti o tyto malé věci, když vám bylo tolik, co mně?
Všechny tyto věci se dějí před našima očima a my se přitom stále chováme, jako bychom měli spoustu času a všechna řešení na tyto problémy. Jsem jenom dítě a neznám řešení na všechno, ale chci, abyste si uvědomili, že vy je také neznáte!
- Nevíte, jak opravit díry v naší ozónové vrstvě.
- Nevíte, jak dostat lososy zpátky do mrtvé řeky.
- Nevíte, jak nechat ožít zvířata, která vyhynula.
- A neumíte vrátit lesy tam, kde dříve rostly a kde je nyní poušť.
A když tedy nevíte, jak to spravit, prosím, přestaňte to ničit!
Nyní zde vystupujete jako delegáti našich vlád, obchodníci, organizátoři, novináři a politici – ale ve skutečnosti jste také matky a otcové, sestry a bratři, tetičky a strýcové – a všichni jste něčími DĚTMI.
Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme všichni součástí jedné velké rodiny – pět miliard lidí a 30 miliónů druhů – a hranice a vlády toto nikdy nezmění.
Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme v tom všichni společně a měli bychom jednat jako jeden svět s jednotným cílem.
Ve své zlobě nejsem slepá a ve svém strachu se nebojím říct světu, jak se cítím.
V mé zemi vytváříme tolik odpadu, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme. Avšak bohaté země se vůbec nedělí s těmi, co to potřebují. I když máme víc než dost, bojíme se dělit, bojíme se darovat něco z našeho majetku.
V Kanadě žijeme privilegovaným životem se spoustou jídla, vody i přístřešků – máme hodinky, kola, počítače a televize.
Před dvěma dny jsme byli šokováni, když jsme strávili nějakou dobu s dětmi žijícími tady v Brazílii na ulici. A toto nám řeklo jedno dítě: „Přál bych si být bohatý. A kdybych byl, dal bych všem dětem, co žijí na ulici, jídlo, oblečení, léky, domov, lásku a cit.“
Jestliže dítě žijící na ulici si přeje se dělit, proč my, kteří máme všechno, jsme stále tak nenasytní?
Nemohu přestat myslet na tyto děti mého věku, protože to, co vytváří tyto ohromné rozdíly, je místo, kde se narodíme. Takže bych vlastně mohla být jedním z těch dětí žijících ve Favellas (chatrče, slumy) v Riu, mohla bych být dítě hladovějící v Somálsku, oběť války na středním Východě nebo žebrák v Indii.
Jsem jenom dítě, které ví, že kdyby se všechny peníze vydávané na války utratily na vyřešení ekologických problémů, ukončení chudoby a vytváření dohod, jak nádherné místo by mohla být tato Země.
Ve škole a dokonce i ve školce nás učíte, jak se máme chovat ke světu. Učíte nás:
- nebojovat s ostatními,
- vypracovávat úkoly,
- respektovat ostatní,
- uklízet po sobě nepořádek,
- neubližovat ostatním stvořením,
- dělit se – nebýt chamtivý.
Proč děláte věci, o nichž sami říkáte, že je my dělat nemáme?
Nezapomínejte, proč se scházíte na těchto konferencích, pro koho to děláte – jsme vaše vlastní děti. Rozhodujete o tom, do jakého světa budeme my vyrůstat. Rodiče by měli být schopni uklidnit své děti větami „všechno bude v pořádku“, „není to konec světa“ a „uděláme vše, co bude v našich silách“.
Ale myslím, že už nám to teď nemůžete říkat. Jsme vůbec na vašem seznamu priorit? Můj otec vždycky říká „JSI TÍM, CO DĚLÁŠ, NE TÍM, CO ŘÍKÁŠ.“
To, co děláte, mi působí, že v noci pláču. Říkáte, že nás milujete. Ale já vás vyzývám, prosím, JEDNEJTE PODLE VAŠICH SLOV. Děkuji.
----
Ahoj. Jsem Severn Suzuki a mluvím za E.C.O. – Environmentální dětskou organizaci.
Jsme skupina dvanáctiletých a třináctiletých dětí, které se snaží o změnu: Vanessa Suttie, Morgan Geisler, Michelle Quigg a já. Sami jsme sehnali peníze, abychom mohli přijet. A urazili pět tisíc mil, abychom vám, dospělým, řekli, že MUSÍTE ZMĚNIT VAŠE CHOVÁNÍ. Předstupuji zde dnes před vás, nemám za sebou žádnou skrytou agendu, bojuji za svou budoucnost.
Ztráta mé budoucnosti není něco jako prohra ve volbách nebo ztráta několika bodů na burze. Jsem zde za všechny generace, které přijdou.
Jsem zde za hladovějící děti na celém světě, které volají o pomoc a nejsou vyslyšeny.
Jsem zde za bezpočet zvířat umírajících na celé planetě, protože nemají kam utéct.
Bojím se chodit ven na slunce kvůli dírám v ozónu. Bojím se dýchat vzduch, protože nevím, jaké jsou v něm chemikálie.
Dříve jsem se svým tátou doma ve Vancouveru chodila na ryby až do doby, před několika dny, kdy jsme našli rybu plnou nádorů. A teď slýcháme o zvířatech a rostlinách, jež umírají každý den a mizejí tak navždy.
Snila jsem o tom, že ve svém životě uvidím ohromná stáda divokých zvířat, džungle a tropické pralesy plné ptáků a motýlů, ale nyní bych si přála, aby vůbec existovaly pro moje děti.
Dělali jste si VY starosti o tyto malé věci, když vám bylo tolik, co mně?
Všechny tyto věci se dějí před našima očima a my se přitom stále chováme, jako bychom měli spoustu času a všechna řešení na tyto problémy. Jsem jenom dítě a neznám řešení na všechno, ale chci, abyste si uvědomili, že vy je také neznáte!
- Nevíte, jak opravit díry v naší ozónové vrstvě.
- Nevíte, jak dostat lososy zpátky do mrtvé řeky.
- Nevíte, jak nechat ožít zvířata, která vyhynula.
- A neumíte vrátit lesy tam, kde dříve rostly a kde je nyní poušť.
A když tedy nevíte, jak to spravit, prosím, přestaňte to ničit!
Nyní zde vystupujete jako delegáti našich vlád, obchodníci, organizátoři, novináři a politici – ale ve skutečnosti jste také matky a otcové, sestry a bratři, tetičky a strýcové – a všichni jste něčími DĚTMI.
Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme všichni součástí jedné velké rodiny – pět miliard lidí a 30 miliónů druhů – a hranice a vlády toto nikdy nezmění.
Já jsem jenom dítě, které ví, že jsme v tom všichni společně a měli bychom jednat jako jeden svět s jednotným cílem.
Ve své zlobě nejsem slepá a ve svém strachu se nebojím říct světu, jak se cítím.
V mé zemi vytváříme tolik odpadu, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme, nakupujeme a vyhazujeme. Avšak bohaté země se vůbec nedělí s těmi, co to potřebují. I když máme víc než dost, bojíme se dělit, bojíme se darovat něco z našeho majetku.
V Kanadě žijeme privilegovaným životem se spoustou jídla, vody i přístřešků – máme hodinky, kola, počítače a televize.
Před dvěma dny jsme byli šokováni, když jsme strávili nějakou dobu s dětmi žijícími tady v Brazílii na ulici. A toto nám řeklo jedno dítě: „Přál bych si být bohatý. A kdybych byl, dal bych všem dětem, co žijí na ulici, jídlo, oblečení, léky, domov, lásku a cit.“
Jestliže dítě žijící na ulici si přeje se dělit, proč my, kteří máme všechno, jsme stále tak nenasytní?
Nemohu přestat myslet na tyto děti mého věku, protože to, co vytváří tyto ohromné rozdíly, je místo, kde se narodíme. Takže bych vlastně mohla být jedním z těch dětí žijících ve Favellas (chatrče, slumy) v Riu, mohla bych být dítě hladovějící v Somálsku, oběť války na středním Východě nebo žebrák v Indii.
Jsem jenom dítě, které ví, že kdyby se všechny peníze vydávané na války utratily na vyřešení ekologických problémů, ukončení chudoby a vytváření dohod, jak nádherné místo by mohla být tato Země.
Ve škole a dokonce i ve školce nás učíte, jak se máme chovat ke světu. Učíte nás:
- nebojovat s ostatními,
- vypracovávat úkoly,
- respektovat ostatní,
- uklízet po sobě nepořádek,
- neubližovat ostatním stvořením,
- dělit se – nebýt chamtivý.
Proč děláte věci, o nichž sami říkáte, že je my dělat nemáme?
Nezapomínejte, proč se scházíte na těchto konferencích, pro koho to děláte – jsme vaše vlastní děti. Rozhodujete o tom, do jakého světa budeme my vyrůstat. Rodiče by měli být schopni uklidnit své děti větami „všechno bude v pořádku“, „není to konec světa“ a „uděláme vše, co bude v našich silách“.
Ale myslím, že už nám to teď nemůžete říkat. Jsme vůbec na vašem seznamu priorit? Můj otec vždycky říká „JSI TÍM, CO DĚLÁŠ, NE TÍM, CO ŘÍKÁŠ.“
To, co děláte, mi působí, že v noci pláču. Říkáte, že nás milujete. Ale já vás vyzývám, prosím, JEDNEJTE PODLE VAŠICH SLOV. Děkuji.
« zpět
Zprávy
O nenásilí
Kampaně nenásilí
