Toto je součást přednášky, jíž pronesl dne 18. listopadu 2004 Břetislav Horyna, profesor FF MU v Brně při příležitosti dne filosofie UNESCO. Vybral jsem pasáže týkající se problematiky lidských práv, demokracie a globálního kapitálu.

Autor se ve své řeči zabývá otázkou problémů soudobé filosofie, jejího postavení a navrhuje, kam by se dnes mělo filosofické tázání ubírat. Zde vybrané pasáže jsou pochopitelně vyňaty z kontextu (tématu problémů současné filosofie), nicméně to nijak nesnižuje hodnotu tohoto článku. Celou stať si můžete přečíst na
http://profil.muni.cz/02_2004/horyna.html

„Dovolím si uvést několik údajů, které pocházejí vesměs z materiálů příslušných komisí OSN a které zde neříkám proto, abych útočil na vaše emoce, ale proto, že popisují stav věcí - svět, který je to, co fakticky je.

žijeme ve světě, kterému se říká dvoutřetinový; tzn. že jen jedna třetina lidstva může uspokojovat své základní životní potřeby, dvě třetiny nemá co jíst, nemá nezávadnou vodu a nemá léky ani na nemoci, které jsou z našeho hlediska banální;

žijeme ve světě, kde 5% světového obyvatelstva vlastní 80% světového bohatství a 80% světového obyvatelstva 5% světového bohatství - trvalá tendence vede po desetiletí k dalšímu rozevírání těchto nůžek;

žijeme ve světě, kde ročně oslepne 800 tisíc dětí do šesti let věku na nedostatek vitamínu A - jedná se zpravidla o ty děti, které nezemřou dřív hladem a nemocemi z podvýživy, jichž je podle stávajících odhadů mezi 3 až 6 za sekundu;

žijeme ve světě, kde víc než 90% obyvatelstva tzv. rozvojových zemí (řádově už jde o miliardy) trpí zdravotními poškozeními kvůli nedostatku jódu (jodidované soli) ve stravě - přitom cena dávky jódu pro jednoho člověka na jeden rok se rovná 10 centů;

žijeme ve světě, kde všechny tzv. rozvojové země, které přijaly v 70. a 80. letech 20. století tzv. rozvojovou pomoc od SB a MMF splácí na úrocích z této půjčky víc, než byla původní celková částka, která jim byla půjčena - některé z těchto zemí se na základě této pomoci propracovaly ke státnímu bankrotu;

žijeme ve světě, kde v průměru jednou za 14 dnů definitivně vymizí jeden jazyk, tzn. kde každý 14 dnů nenávratně zanikne jedna z lidských kultur;

žijeme ve světě, kde se zaměstnává - podle nejnovějších údajů ze září 2003 - 27 miliónů otroků; děti, ženy a muži, kteří žijí v osobní nesvobodě, nemají volnost pohybu, jsou předmětem obchodování, za svou práci nedostávají plat a nepracují-li podle představ otrokářů, jsou fyzicky trestáni, mučeni, příp. zabíjeni.

Nejde zdaleka jen o sexuální oblast, kde se otroctví využívá, ale především o zemědělství, zpracovatelský průmysl, strojírenský průmysl, těžbu nerostů, zábavní pyrotechniku, domácí práce (služky a sluhové).

Doloženě bylo v r. 2003 prodáno nebo koupeno více než 100 lidí celkem ve 116 státech, včetně Česka. V baště demokracie, USA, se odhaduje počet otroků mezi 100 000-150 000.“

(…)

„Vybíjíme se a děláme to vědomě, s rozvahou: nikdy v dějinách nebyla lékařská věda tak rozvinutá a lékařská péče tak dostupná jako dnes a zároveň neumíralo tolik lidí kvůli nedostatku léčiv; nikdy v dějinách se na této planetě neprodukovalo takové množství tak vysoce kvalitních potravin jako dnes a zároveň neumíralo tolik lidí hladem a na následky podvýživy; nikdy v dějinách jsme nebyli poučenější o následcích svých činů, nedisponovali větším poznáním o tom, co děláme, a o rizicích toho, co děláme, a zároveň nevymíralo tolik celých etnik v důsledku toho, co děláme. Souhrně řečeno, nikdy v dějinách jsme nebyli tak osvícení, bohatí a vědecky i technicky zdatní, jako jsme nyní, a současně jsme se nikdy nevybíjeli tak rozvážně, systematicky a intenzivně jako dnes.“

(…)

„My všichni, jak tu jsme, patříme k té malé části šťastného lidstva a ze své příslušnosti k ní profitujeme. Žijeme dobře, protože jsme rentiéry těch částí světa, kde se nežije dobře právě proto, abychom dobře mohli žít my. Je to naše výhoda a nic nás nenutí zbavit se jí. Neexistuje žádné pravidlo, předpis, imperativ, které by nás nutily změnit stávající situaci. Můžeme ji dál nechat takovou, jaká je, a pro sebe samotné k tomu najdeme vždy dobré důvody. My všichni na tomto světě, kteří patříme k té malé části bohatého lidstva, bychom jakoukoli praktickou snahou o rovnost všech lidí v přístupu ke světovému bohatství pouze snižovali míru naplnění svých životních očekávání, snižovali laťku své kvality života.

Protože to nemusíme udělat, nemusí také být rovnost mezi lidmi - jestliže ale přistoupíme na tento postulát a budeme prakticky jednat podle něho, pak si zároveň musíme přiznat,

že nejsme svobodné rozumové bytosti, ale pudoví živočichové;

že náš základní stav není určován svobodou, ale nesvobodou; to, co považujeme za svobodu, jsou pouze výsady, které jiné lidé nemají: máme výsadu jíst, chodit k lékaři, mít svobodu pohybu, výsadu soukromí, ale to vše na úkor jiných, a právě to z nás činí bytosti nesvobodné;

že nežijeme v demokracii, ale v režimu založeném na útlaku, lépe řečeno, naše demokracie je utlačovatelský společenský řád; zde nejde o to, že demokracie není nejvyšší a nejdokonalejší forma společenského uspořádání, jak se dnes značně přihlouple tvrdí zejména mezi politology

- jde o to, že demokracie v dimenzi světového hospodářského a politického uspořádání není vůbec, protože i ty tzv. nejdemokratičtější země žijí z útlaku jiných lidí a zemí;

že nedosahujeme prosperity, ale pouze se obohacujeme na úkor jiných příslušníků vlastního druhu;

že mezinárodní ekonomický a politický řád, který jsme vytvořili, funguje ve vztahu k větší části světa jako smrtelná zbraň;

že světové hospodářství stojí nadále a neměnně na principu panství, které se vymyká jakékoli otázce po své legitimitě;

že jsme nevypracovali žádný kosmopolitní (globálně oslovující) jazyk pro dorozumění se o konfliktech, které produkuje námi vytvořený mezinárodní ekonomický a politický řád;

že se proto v případě vyhrocení takových konfliktů uchylujeme k jazyku vojenské, mocenské převahy;

že libovůle, s níž je jazyk horkých zbraní využíván, dokládá, jak dalece se nám naše vlastní moc vymkla z rukou;

že se produkce, distribuce a strategické užívání informací, na jejichž základě se jednak rozhoduje o řešení (příp. vyvolávání) konfliktů a jednak se vytváří světové veřejné mínění, ocitá v rukou stále omezenější, užší skupiny lidí;

že toto je faktor, který vede k dalšímu úpadku legitimity takzvaně demokratické moci, která prakticky funguje, jako by byla translegální čili stála nad zákony;

že v okamžiku, kdy rozhodující slovo získává translegální moc, končí stav zákonnosti a začíná stav tyranie, totalitního zneužívání moci a plného podřízení každého jednotlivce této nezákonné moci - "každého jednotlivce" přitom znamená i nás, kteří žijeme v bohaté a domněle svobodné části světa;

jestliže tedy, řečeno souhrně, přistoupíme na to, že nemusí být rovnost mezi lidmi v přístupu ke světovému bohatství, přistupujeme na to, že budeme pasivními diváky procesu, během kterého se vlády nad světem a tím i nad námi všemi zmocní nikoli demokracie, ale pouhopouhá oligarchie vojensky, politicky a hospodářsky mocných.“

(…)

„protože jsme přistoupili na to, že někteří lidé nám nejsou rovni, musíme nyní přistoupit také na to, že se sami stáváme nerovnými, že nám vládne ekonomická, politická a vojenská moc nadnárodního kapitálu, jemuž je demokracie dokonale lhostejná.“

(…)
„Domnívám se, že to, co potřebujeme a co je přednostním úkolem filosofie dnes, je:

nový průzkum kapitálu a jeho fungování,

nový průzkum demokracie, zejména politické demokracie či stavu, který je za politickou demokracii označován se všemi jeho parametry včetně důsledků uplatňování politické demokracie,

a konečně nový průzkum tzv. lidských práv, či spíše hesla o lidských právech, které lidská práva reálně nahrazuje.

Vedle nového průzkumu těchto ústředních problémů je samozřejmě nezbytné dosáhnout nového pojetí jak kapitálu, tak demokracie, na nichž by mohl být postaven takový stav, v němž by lidská práva nepůsobila jen jako ohlupující politické heslo, ale jako základní faktor podmiňující zařazení individua do společnosti - myslím tím individua kdekoli na světě do globální pospolitosti. Znovu připomínám, proč považuji tyto problémy za plně současné a prvořadě naléhavé:

protože nežijeme v demokratickém světě, ale ve světě demokracie používané v zájmu kapitálu, a demokracie používaná v zájmu kapitálu není demokracie;

protože se nesetkáváme v dnešním světě globalizovaného, imperiálního kapitálu s jinou faktickou formou demokracie, setkáváme se pouze s vírou v "jinou" demokracii, nespojenou s kapitalismem, pěstovanou zdola, v demokracii tzv. občanské společnosti;

protože tato víra je jen jakýmsi morálním narkotikem, kterým si obluzujeme rozum i smysly, abychom mohli uhnout do aktivismu občanských hnutí před zjištěním, že kapitalismus není epochou člověka.

Pokud jde o kapitál, shrnul bych problémy, které vidím a jak je zatím vidím, do následujících bodů:

Globalizace sama není jenom proces, ale především výsledek procesu, a to procesu rozvoje určitých kapitálových strategií.

Ústřední mezi kapitálovými strategiemi jsou monopolizační strategie: hlavní je strategie monopolizace ekonomické racionality, jejímž cílem je získat právo rozhodovat o tom, co je ekonomicky správné a co ne, a to čistě exkluzivisticky, v kapitálových mocenských centrech. Monopolizace ekonomické racionality je totožná s její privatizací a je jako privatizovaná také právně ochraňována. Účelem této formy monopolizace je zamezit průniku jiných, odlišných nebo nových forem ekonomické racionality do řízení reálných kapitálových procesů a rozhodování o nich.

Další kapitálové strategie se souhrnně týkají dosažení maximální autarkie [soběstačnosti] kapitálu; lze je označit jako strategie autarkního kapitálu. Jejich cílem je osvobození kapitálu od všech pravidel, vyjma těch, která si sám pro sebe vytvoří. V jejich rámci lze dál rozlišovat: např. strategie, kdy si kapitál podrobuje transnacionální územní celky a podřizuje je svým pravidlům fungování (od toho se odvíjí politika zaměstnanosti, práce s investicemi, placení nebo neplacení daní, nakládání se sociálními a přírodními zdroji atd.); dále strategie plného ovládnutí inovačního potenciálu společnosti, tj. vědy a techniky (od toho se odvíjí nakládání s technologickým náskokem, který funguje jako pramen kapitálových opcí a pomáhá ovládnout finanční trhy); dále strategie plné denacionalizace, která se zakládá na maximálním vymanění kapitálu ze státní kontroly - toho se dosahuje tak, že se transnacionální podnik vrcholně specializuje na několik málo výrobních kroků (tzv. jádrové kompetence), avšak v globálním měřítku: protože je následně globálně nepostradatelný, zbavuje se také globálně jakékoli kontroly; a konečně velmi účinná strategie ne-investování, resp. stažení investic: je to opak uzurpační strategie, kdy kapitál obsazoval cizí teritoria - nyní se nemusí obtěžovat expanzí, stačí mu neinvestovat a dané nacionální teritorium se nakonec zhroutí a samo nabídne transnacionálnímu kapitálu fungování za libovolných podmínek. Mezi strategie autarkního kapitálu se dnes opět vrací ta, která byla patrná v období kolonialismu, nyní se ale uplatňuje globálně, tzn. tak, jakoby celý svět byl kolonií transnacionálních společností: jde o strategii nahrazování politické suverenity nacionálních států ekonomickou suverenitou transnacionálního kapitálu. To je umožněno tím, že zatímco politika je organizována nacionálně, nebo nanejvýš regionálně (např. EU), kapitál je organizovaný světově - proto může dospívat k závazným rozhodnutím uplatňovaným v transnacionálním prostoru (což se týká běžně např. charakteru finančních operací, tj. toků finančního kapitálu a jeho derivátů, ale třeba také kontroly stavu ovzduší: viz Kjótský protokol).
Poslední forma kapitálových strategií, kterou chci zmínit, je orientována na vytváření budoucích podmínek neomezovaného fungování kapitálu. Jsou to strategie zaměřené na zachování a další zvyšování preventivní dominance transnacionálního kapitálu. Jejich nutnost plyne z toho, že světové hospodářství a globální kapitálové strategie nejsou možné bez politiky a bez státu - právě světové hospodářství potřebuje silnou ruku nadstátní světové politiky, která by je legitimizovala, avšak neohrožovala. Čím je globální panství neomezovaného kapitálu úspěšnější, tím nepominutelnější a nenahraditelnější je demokraticky organizovaná, tudíž kolektivně závazná a současně legitimní politika, která toto panství posvěcuje. Je to vlastní ekonomický zájem, v kterém kapitál nutně potřebuje tzv. demokraticky utvářenou politiku - a ze stejného důvodu také nebude transnacionální kapitál nikdy ze své vůle rušit základní diferenci mezi státem a trhem, politikou a hospodářstvím, ale bude je všemožně podporovat, včetně podpory nacionalistických a neonacionalistických proudů v globální pospolitosti. Není asi třeba dodávat, že dnes sledovatelnými procesy při rozvoji strategií preventivní dominance je silná podpora nacionálních států s loutkovými vládami (tj. takových států, které se mohou strhat, aby se staly "malými Amerikami", např. Polsko) a rovněž silná podpora politického a ekonomického neoliberalismu.

S kapitálovými strategiemi se váže ještě jeden, podle mého soudu ústřední problém: je to vztah kapitálu a práce. Sociální a sociálně-kritická filosofie stojí před úkolem nově promyslet kategorii práce, která se v souvislosti s tzv. globalizací dostala ve vztahu kapitálu a práce na zcela vedlejší kolej a je zmiňována téměř výhradně v intencích, které spadají spíš do 19. století.

Pokud jde o demokracii a problémy s ní spojené, budu stručný:

základní problém spočívá v identifikaci politické demokracie s demokracií; k ní nemáme žádný důvod, vyjma toho, že jsme po zhruba 200 let intenzivně přivykáni na tuto myšlenku. Naše sociální domestikace se zakládá na akceptování politické demokracie a z ní plynoucího zastupitelského politického systému jako nejlepšího možného. Otázka zní, proč to tak je, jakým skutečnostem to odpovídá, a zda by to nemohlo být i jinak;
další problém se zakládá v tom, že jsme přistoupili na myšlenku, že (politická) demokracie může fungovat jako legitimační kapitál, tzn. že je převoditelná jako sociální a politický kapitál do sféry ekonomického kapitálu: řečeno metaforicky, přistoupili jsme na procesy, které činí z demokracie nevěstku kapitálu;

výrazný psychologický problém, spojený s demokracií, zní takto: v nás všech je hluboká nedůvěra v to, že by demokracie měla být víc nebo něco jiného, než právě je - považujeme to za nepravděpodobné, nemožné, vyloučené, fantaskní, a totéž se týká také lidské důstojnosti a svobody. (Klasická, plně absurdní, nic nechápající otázka, která se pohybuje na hraně k demenci, v této souvislosti zní: "Když máte výhrady proti současnému stavu, to chcete raději zase socialismus?") Zde působí jednoduchý mechanismus, který už bychom měli dokázat prohlédnout: změny v oblasti pojetí demokracie, svobody a lidské důstojnosti považujeme za nepravděpodobné, nepřínosné nebo přímo vyloučené proto, že se máme dobře, že žijeme ekonomicky velice uspokojivě. Jenomže dobře se máme právě proto, abychom změny v oblasti demokracie, svobody a lidské důstojnosti za nemožné považovali. Pak děláme to, co dělat máme, čili nezajímáme se o možné změny nebo jim přímo bráníme, byť by měly pouze podobu úvah. Situace je jednoduchá: dokud máme prostředky a možnosti na to, abychom chtěli a možná i dosáhli změn, nechceme je - jestliže se ocitneme v situaci, kdy se přestaneme mít dobře a chtěli bychom změny, nebudeme už zase mít prostředky, jak jich dosáhnout. Obávám se ale, že v tomto ohledu by věci rozuměla lépe každá bangladéšská žena než pět evropských univerzitních profesorů.
problém, kterým řeč o demokracii skončím, považuji za nejvážnější a nejméně dostupný i pro teoretickou úvahu: demokracie, domnívám se, prodělává jakýsi podivný proces vlastního smršťování. Myslím tím, že demokracii začíná v našem světě příslušet stále menší a menší role, je stále víc k nepotřebě, začíná být jakoby na překážku záměrům těch institucí a osob, které na sebe berou břemeno tvorby nových globálních poměrů. Demokracie ale neubývá tím, že by se jako hodnota zakonzervovala a odložila mezi archiválie politických teorií. Spíše se ve svém projevu a působení transformuje a svým postupným transformováním neutralizuje. To, že se demokracie transformuje, je snadno dokumentovatelné na prudce klesající míře dorozumění ohledně toho, co by měla demokracie vlastně představovat: rozdíly mezi pojetími Světové banky a MMF, Evropským parlamentem, Radou Evropy, antiglobalizačními občanskými hnutími, nadnárodními koncerny a investičními společnostmi, nevládními organizacemi a Paulem Wolfowitzem již patrně nelze považovat za překonatelné. Žijeme tudíž ve světě vzájemně neskloubitelných demokracií, jinak řečeno, vzájemně soupeřících demokracií; a co může vzejít ze sváru demokracií jiného než konflikt a boj? Těžko lze očekávat, že by snad ze soupeření demokracií vzešla jediná vítězná "pravá" demokracie: takovou moc doufejme přece jen Wolfowitz nemá. Výsledkem naopak může být jedině - a to se ukazuje jako řešení právě dnes - neutralizace, zastavení demokracie. A ustrnutí demokracie je možné pouze proto, že ji lze nahradit jinými formami řízení a upravování vztahů, např. doktrínou preventivního úderu vedeného kvůli ochraně vlastních zájmů; na tom bychom si měli povšimnout té věci, že nebylo ještě nikdy definováno, co jsou přesně tyto "vlastní zájmy" a v které chvíli jsou natolik ohroženy, aby kvůli nim byl podniknut vojenský úder. Výsledkem smršťující se demokracie je tak to, že jsme se ocitli ve světě, kde se vedou preventivní ilegální vojenské přepady, války, které nemají žádnou koncepci míru, s mírem evidentně nepočítají (jak plyne z pojmu samotného preventivního úderu), a tudíž nutí k závěru, že účelem těchto válek není mír, zavedení demokracie, obnova lidských práv, ale zcela jiná věc - jejich účelem je to, aby trvaly. Tyto války mají trvat, protože jejich trvání rozhoduje o zachování stávajících hierarchií.

Tímto posledním bodem jsem snad trochu odpověděl i na problém lidských práv. Lidská práva, svoboda, lidská důstojnost, jasně souvisí s mocenským zápasem: jsou, nepříliš ochotně, přidělována mocnými a vítěznými těm, kteří prohráli, kteří moc nemají, a jsou přidělována v pečlivě odměřených dávkách, v konzervách, jejichž nutriční hodnotu lze okamžitě snížit, je-li potřeba. Přesně to je jediný rys univerzality lidských práv, protože jinak je to právě ideál univerzální humanity bez sociální diference, který umožňuje globálně dominantním skupinám, aby plně ignorovaly svou vlastní partikulárnost. Slepota vůči rozdílům, v kterých žijeme, slepota zvaná univerzálnost lidských práv, zvěčňuje kulturní nadvládu části lidstva nad jeho zbytkem. Filosofie, kterou pěstujeme, je součástí této nadvlády - měli bychom s tím počítat, když ji dnes oslavujeme.“

Prof. PhDr. Břetislav Horyna, Ph.D. působí na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Jeho hlavní pole působnosti jsou filosofie, religionistika a antropologie.