"Úvaha k šestému výročí zahájení války".

Je známo že Irák byl v centru pozornosti George Bushe mladšího hned od jeho nástupu do Bílého domu. Stávalo se, že když s ním jeho poradci mluvili o úplně jiné věci, Bush jim z ničeho nic položil otázku, jestli by neměli napadnout Irák. Pak se stalo něco, co G. W. Bushovi přišlo jako na zavolanou. 11. září a zřícení budov WTC...

Pomiňme zde teď otazníky kolem pádu dvojčat a budovy WTC7. Pomiňme, že oficiální vysvětlení pádu dvojčat komisí NIST (National Institute of Standarts and Technology) je v rozporu se základními zákony mechaniky (zákon o zachování hybnosti i zákon o zachování točivosti) i s teorií konstrukcí. Na internetu je spousta zajímavých dokumentů o tomto tématu. Velká média však zachovávají o věci velké mlčení. Nezajímalo by to snad jejich čtenáře? Nebo jsou média spíše, než tržními zájmy, řízena politickými zájmy úzké skupiny jejich vlastníků?

Jisté je, že zřícení WTC odstartovalo řadu věcí v USA a to jak na domácí tak i na zahraniční scéně. Na domácím poli to byl například zákon Patriot Act, suspendování habeas corpus, Guantanámo, tajné věznice, atd. V zahraniční politice to bylo spuštění „války proti teroru“ a napadení Afghánistánu. Na podporu amerického angažmá v Afghánistánu byly povolány i spojenecké země. Mimo jiné i naše vojenská nemocnice. Ta však překvapivě nejela do Afghánistánu, ale úplně jinam. Skoro 2 tisíce kilometrů od Afghánistánu. Jeli do Kuvajtu, na hranice Iráku. Je zajímavé, nebo spíše charakteristické, že si této skutečnosti naše, ani západní média vůbec nepovšimla. Soudný člověk však věděl své. Totiž, že naši zdravotníci už čekají na Američany, kteří zaútočí na Irák. V té době však ještě zdaleka nebylo oficiálně o tomto útoku rozhodnuto. Probíhala mediální příprava i politická jednání. A hlavně záplava lží. The Center for Public Integrity jich napočítalo celkem 935. 935 lživých výroků G. W. Bushe, Cheneyho, Riceové, Rumsfelda. (více zde: http://www.publicintegrity.org/WarCard/) Mnohé z nich byly naprosto očividné. A média ty očividné nesmysly brala vážně. Jako v té pohádce císařovy nové šaty.

Stále nebylo uskutečněno oficiální rozhodnutí o válce, ale ve vojenské oblasti se už podnikala řada kroků. Média si stále hrála svoji hru, ale kdo měl rozum, věděl, že válka bude. Noam Chomsky ve své slavné knize „Hegemonie, nebo přežití“ (Hegemony or Survival) uvádí tři podmínky, které musí být splněny, aby USA napadly jinou zemi. Jsou to tyto:
Musí to stát za to. V případě Iráku a jeho 115 miliard barelů potvrzených zásob ropy a dalších cca 250 miliard barelů pravděpodobných, ale ještě neauditovaných zásob, je určitě tato podmínka splněna.

Musí se podařit mediálně vykreslit hlavu té země jako vtěleného ďábla, jako druhého Hitlera. U Saddáma se to podařilo dokonale. Jeho démonický knír tomu asi také napomohl.
Poslední podmínkou je, že země musí být prakticky bezbranná. Tuto podmínku Irák po desetiletí tuhých sankcí také perfektně splňoval. Neměl ani jedno vojenské letadlo a mohl mít podle vojenských analytiků maximálně 5 raket Scud. Jak se potom ukázalo, neměl ani jednu.
Přesto americká propaganda hlásala do světa, že Saddám ohrožuje celý svět. Připojil se i Tony Blair svým výrokem, že Saddám může do 45 minut zasáhnout Británii. Tato čirá lež nebyla vůbec podložena zpravodajskými informacemi, ale komentátor BBC Andrew Gilligan , který na to ve svém pořadu upozornil, byl ostrakizován, odborník tajné služby David Kelly, který BBC dodal informace o manipulaci s fakty, byl nalezen mrtev, a předseda BBC Gavyn Davies a generální ředitel BBC Greg Dyke po závěrech „nezávislé“ komise lorda Huttona, jmenované Blairem, museli ze svých funkcí odstoupit. Až tak daleko to došlo se svobodou tisku v Británii.

Bushovi se nedařilo v radě bezpečnosti prosadit rezoluci, která by právně podložila jeho připravované tažení proti Saddámovi, ale přesto byl skálopevně rozhodnut zaútočit. Jako záminka bylo nejdříve Saddámovo údajné napojení na al-Kájdu. Bush tuto lež opakoval několikrát i po opakovaném výslovném vyjádření George Tenneta, tehdejšího šéfa CIA, že žádné spojení mezi Saddámem a al-Kájdou neexistuje. Ve skutečnosti Saddám islamisty pronásledoval a pro Usámu bín Ládina byl jedním z jeho úhlavních nepřátel. Další záminkou americké administrativy k válce bylo tvrzení, že Saddám má zbraně hromadného ničení. Zbrojní inspektoři v Iráku působili 8 let. Mohli kamkoliv, prováděli bleskové, neohlášené kontroly, později i v tzv. prezidentských palácích. Ale žádné stopy po zbraních hromadného ničení nenacházeli. Přesto tehdy i Colin Powell, tehdejší ministr zahraničí, v OSN tvrdil, že Irák jaderné zbraně má. Později svého výroku litoval.

Američané nakonec udeřili. Invaze do Iráku začala 20. března 2003 pod kódovým označením "Operace Irácká svoboda". Odpor byl prakticky nulový. Anglosaská média jásala. Poláci a další státy tam na americký nátlak i přísliby velkých zakázek na obnovu zničené země posílali svoje jednotky. Je zajímavé, že přestože s americkou agresí výrazně nesouhlasila velká většina obyvatel všech států světa, a to i Británie, která se oficiálně agrese také zúčastnila, poslalo do Iráku své vojáky 35 zemí, včetně České republiky.

Osobně mě velice mrzelo, že při invazi byly rozkradeny tisíce exponátů Iráckého muzea v Bagdádu, které jsem měl možnost kdysi sám obdivovat. Správcové muzea žádali, aby americká armáda muzeum ochránila, ale byli odmítnuti. Američané se soustředili především na obsazení ministerstva ropného průmyslu.

Dosud vše probíhalo hladce a Bush jen zářil. V té době se těšil osmdesátiprocentní podpoře americké veřejnosti. Pak začal v Iráku růst odpor proti okupaci, začaly růst americké ztráty a pro irácké obyvatele se život měnil v peklo. Podle závěrů výzkumného týmu prestižní Hopkinsovy university, publikovaného v lékařském časopise Lancet, bylo v důsledku války v Iráku zabito 650 tisíc Iráčanů. Irácké opoziční zdroje (i Iráčané žijící v ČR) hovoří o jednom milionu zabitých Iráčnů. Některé jiné zdroje udávají nižší údaje, ale o tom, že se jedná o nejhorší údobí v dějinách Iráku, snad jen srovnatelné z vyvrácením Bagdádského kalifátu Mongoly, nepochybuje v Iráku asi nikdo. Svědčí o tom i oficiální údaj OSN, že v důsledku války opustilo své domovy 4,5 milionů Iráčanů.

Nejhorší je situace 750 tisíc iráckých křesťanů chaldejského ritu, kteří se za Saddáma těšili naprosté náboženské svobodě. V Bagdádu jsem tehdy viděl krásně upravené a květinami vyzdobené kostely. Iráčtí křesťané včetně žen chodili evropsky oblečení, první místopředseda vlády a ministr zahraničí Tárík Avíz byl křesťan. To by se nemohlo stát v žádné jiné muslimské zemi. Ti zbylí křesťané, kteří ještě teď v Iráku zůstali, svou víru tají, aby přežili. Křesťanské ženy tam teď chodí zahalené jako muslimky. Dnes se zdá těžko uvěřitelné, že jsem za Saddáma chodil sám po nočním Bagdádu a vůbec mě nenapadlo, že by mohlo hrozit nějaké nebezpečí. Jezdil jsem autem, kam jsem chtěl, a všude bylo bezpečno. Jen do Kurdistánu se nedoporučovalo.

Stojí za povšimnutí, že Bush i Blair byli znovu zvoleni i po dvou letech války, v době, kdy už se s jistotou vědělo, že válka byla založena na lžích.

Mezitím podpora americké veřejnosti pro irácké tažení výrazně poklesla. Podpora G. W. Bushe u americké veřejnosti klesla pod 30% a to je nejnižší podpora Američanů svému prezidentovi v dějinách.

Když se v obsazeném Iráku stále žádné zbraně hromadného ničení nenacházely a tato záminka k válce byla už nadále neudržitelná, začala americká administrativa zdůrazňovat další důvod. A to změnu režimu, odstranění diktátora a zavedení demokracie. Tento „důvod“ k válce je Chartou OSN výslovně označen jako nepřípustný. U veřejnosti ale nakonec zabral nejvíc. Nebyl snad Saddám diktátor? Byl. Ale tato jednoduchá odpověď nestačí. Saddám likvidoval komunisty a islamisty. Potlačoval Kurdy, ale ne zase tak jako Turecko, kde se na tažení proti Kurdům podílela armáda 250 000 vojáků, kteří zabili 28 000 Kurdů. Ale přece Saddám proti Kurdům použil i chemické zbraně? Je to tak, ale bylo to v roce 1987, kdy zabil plynem na 5000 Kurdů. Tehdy však byl přítelem Američanů i Angličanů. Tehdy to byl „good guy“. Vždyť přece použil chemické zbraně i proti nenáviděnému Iránu. Nakonec byl Saddám odsouzen za 120 šíitů popravených po pokusu o atentát na jeho osobu. Krátce po vynesení rozsudku byl Saddám popraven, aby nemohl být souzen za svůj největší zločin, použití chemických zbraní proti civilistům, i když na to Kurdové velice naléhali. Že by snad mohlo při takovém procesu vyjít najevo něco, co by nemělo?

Mohlo být svržení diktátora a nastolení demokracie tím skutečným důvodem k válce? Saddám nepochybně byl diktátor, ale rozhodně ne jediný v oblasti. Ti další se stále těší americké podpoře, ať už je to Mubarak v Egyptě, dynastie Saudů v Saudské Arábii, nebo nedávno svržený pákistánský diktátor Mušaraf. V Egyptě je vláda jedné strany a Mubarak tvrdě potlačuje každý náznak opozice. Zatímco za Saddáma se iráčtí křesťané těšili plné náboženské svobodě, označila organizace Human Rights Watch Egypt a Saudskou Arábii za země, kde je nejvíce porušována náboženská svoboda. V Saudské Arábii je pod trestem smrti obyvatelům zakázáno vyznávat jiné náboženství, než islám. Kritizuje je někdo? V Egyptě za Mubaraka jsou tvrdě potlačováni původní obyvatelé Egypta, křesťané koptského vyznání. Nesmějí studovat vysokou ani střední školu. Nesmějí opravit žádnou církevní budovu. Když ze střechy kostela či fary spadne taška, nesmějí ji tam vrátit, když se na faře pokazí záchod, nesmějí ho opravit. Kritizuje je někdo? V Iránu v roce 1953 CIA zorganizovala svržení vlády demokraticky zvoleného premiéra Muhammada Mosaddeka a nahradila ho šáhem Rézou Pahlavím, který byl později svržen lidovým povstáním.

A jak je to jinde ve světě? Bojovala Amerika proti diktátorům? Nevypadá to tak. V Jižní Americe Spojené Státy podporovaly nejhorší diktátory. Stroessnera v Paraguayi, Batistu na Kubě, Somozu v Nikaraguy, Pinocheta v Chile, Noriegu v Panamě (ten se později obrátil proti nim, Panama byla Američany napadena a Noriega uvězněn).

V Asii je to ještě horší. Tam Američané podporovali jedny z největších masových vrahů 20. století. Pol Pota (bratr č. 1, vlastním jménem Saloth Sar). Po roce 1975, kdy Khmer rouge dobyli Pnompenh, dal tento řezník zabít polovinu národa. Ale bojoval proti Vietnamu, tak byl Americe dobrý. Takže nebyl tehdy za své vražedné běsnění Američany (ani Brity) kritizován ani v nejmenším. Naopak kritizovali Vietnam, když tomu řádění v roce 1978 učinil přítrž. Američané nevolali po mezinárodním tribunálu, a tak „bratr č. 1“ zemřel v pokoji v roce 1998.

Dalším masovým vrahem, který se těšil Americké přízni, byl někdejší prezident Indonésie, nedávno zesnulý generál Suharto. Moci se uchopil vojenským převratem v roce 1967. Nechal zabít nejméně 800 000 lidí obviněných z komunismu. Na Euronews dokonce uvedli několik milionů. Dopustil se agrese proti Východnímu Timoru, kde po léta prováděl genocidu proti křesťanským obyvatelům této země. Po celou dobu tohoto vraždění byl americkým spojencem a příjemcem rozsáhlé vojenské pomoci. Suharto je také označován za největšího defraudanta historie. Zpronevěřil údajně 28 miliard dolarů. Také v jeho případě se nekonal žádný mezinárodní soud, i když vyvražďování na Východním Timoru bylo označováno za genocidu. Suharto dožil v klidu a měl státní pohřeb se všemi poctami.

Rozhodně to nevypadá, že by vývoz demokracie byl tím pravým důvodem k válce v Iráku. Tak co tedy? Je to ropa? Klan Bushů byl vždy spojen s ropnými firmami. A ještě více ten největší jestřáb v Bushově administrativě, viceprezident Dick Cheney. Ten byl dokonce předsedou správní rady ropného servisního giganta – firmy Halliburton. Podle řady známek je právě on, tento vysoko postavený člen Bohemian Grove, tím nejmocnějším mužem současné americké administrativy. Irák má čtvrté největší ověřené zásoby ropy na světě a budou-li potvrzeny jeho dosud neauditované zásoby, byl by první na světě, před Saudskou Arábií. A ještě k tomu irácká ropa je v malé hloubce, tryská sama pod tlakem a náklady na její těžbu jsou tudíž nejnižší na světě. Pouhé 2 dolary za barel. Na Sibiři je to cca 10x více a v šelfu severního ledového oceánu to bude ještě podstatně víc.

Řada významných osobností uvádí právě ropu jako hlavní důvod k válce. Mluvil o tom například známý ekonom prof. Jeffrey Sachs. Ten válku odsoudil. Před několika rokem byla v médiích informace, že dlouholetý předseda FEDu Alan Greenspan prohlásil, že lituje toho, že se neuvádí oficiálně, že hlavním důvodem k irácké válce byla ropa. Z agenturních zpráv ale nebylo jasné, jestli tím válku kritizuje, nebo s ní souhlasí. Není pochyb o tom, že ropa hrála v rozhodování o válce podstatnou roli. Vždyť podle bankovního domu Goldman Sachs bylo už vloni dosaženo onoho obávaného oil-peaku, vrcholu těžby. Nastoupí jisté období stagnace (plato) a pak začne těžba ropy klesat. Přitom poptávka po ropě bude po překonání současné ekonomické krize růst. Především zásluhou růstu HDP v Číně a Indii. Byla však skutečně ropa tím hlavním důvodem?

Je známo, že o válku proti Iráku usiloval také Izrael. Jsou Spojené státy klientem Izraele? Je chronicky známou skutečností, že právě židovská lobby je tou nejmocnější v USA. AIPAC (American Israel Public Affairs Committee) je mocnou organizací s enormním vlivem na americkou politiku. Vloni byla na toto téma publikována práce profesora Chicagské university Johna J. Mearsheimera a profesora Harvardské university Stephena M. Walta „The Israel Lobby and U.S. Foreign Policy“ (Celá 82 stránková práce je ke stažení, český překlad). Původně byla tato teze vypracována formou článku už v r. 2002 pro The Atlantic Monthly, který ji následně odmítl. Jako perličku uveďme, že i když se jedná o renomované učence, v USA jim to nikde nechtěli vytisknout. Nakonec se jim podařilo článek vydat v britském periodiku „London review of book“. Článek vzbudil velký rozruch a stal se bestsellerem. Na podkladě původního článku vyšla později kniha.

Řídí skutečně Izrael americkou zahraniční politiku? Byl snad toto ten hlavní důvod války v Iráku?

Dalším vodítkem by mohla být organizace neoconů známá jako PNAC (The Project for the New American Century). Jde o think-tank amerických neoconů, usilujících o vytvoření amerického globálního impéria. Řada jeho členů je, nebo byla, v době zahájení irácké války členy americké administrativy. Je to např. Richard Cheney, Donald Rumsfeld a Paul Wolfowitz. (Podepsali také Havel s Vondrou. Více zde: http://www.blisty.cz/2007/4/25/art33961.html a zde http://www.king-george.biz/wst_page5.html)

O cílech této organizace si můžeme udělat obrázek z následujícího citátu z jejích oficiálních stránek:
„…schopnost zajistit si přístup do vesmíru, svobodu operací ve vesmíru a schopnost odepřít jiným použití vesmíru musí být podstatným prvkem naší vojenské strategie… zachovat si nadvládu ve vesmíru bude nevyhnutelně vyžadovat použití síly jak ve vesmíru tak z vesmíru…“
Členové PNAC dospěli k přesvědčení, že právě teď nastala jedinečná a neopakovatelná příležitost k ovládnutí světa. Komunistický blok se zhroutil, osamocené Rusko je vojensky velmi slabé a vzhledem k vyřazování stárnoucí výzbroje z dob SSSR bude ještě slábnout. Vždyť Rusové za posledních 17 let spustili na vodu jedinou ponorku pojmenovanou po legendárním zakladateli Moskvy Jurij Dolgorukij. A kolik jich za to dobu vyřadili? Ty rezavějí poblíž Murmansku. Podobně je tomu i u ostatních druhů zbraní. Současná obnova zbrojního arsenálu Ruska zdaleka nestačí ani na jeho prostou reprodukci (http://www.blisty.cz/art/36802.html a http://www.nenasili.cz/cs/2657_co-se-ma-stat-v-roce-2012 ).

Není napadení Afghánistánu a Iráku (a v budoucnosti Iránu) jen prvním krokem k ovládnutí světa? Snaha dostat se blíže k „srdci světového ostrova“ (Eurasie), jehož ovládnutí považoval zakladatel geopolitiky Halford John Mackinder  (http://en.wikipedia.org/wiki/Mackinder )za nutnou podmínku k ovládnutí světa. Pokusili se o to už kdysi Britové (Krymská válka, „Velká hra“ o Střední Asii). Byli k ovládnutí světa docela blízko. Převzala jejich štafetu nemocnější mocnost historie, současné Spojené Státy? To by potom také byla spojitost války v Iráku s plánovanou výstavbou radaru v Brdech.