30.10.2007 byl v Britských listech publikován zajímavý a fundovaný článek Lukáše Rázla Připravují se USA na preventivní jaderný úder proti Rusku?. Článek nutí k zamyšlení a z logických závěrů ze suchých faktů v něm uvedených mrazí v zádech.

Několik citátů z článku Lukáše Rázla:

„Spojené státy urychleně modernizují a rozšiřují svůj jaderný arzenál. Cílem tohoto rozsáhlého přezbrojení tisíců jaderných hlavic, raket a ponorek není a kvůli svému rozsahu ani nemůže být „válka proti teroru“ či neutralizace druhořadých „darebáckých států“. Spojeným státům jde o eliminaci strategických nukleárních sil Ruska a Číny a o získání naprosté jaderné a z ní odvozené politické převahy nad nimi v 21. stol.“

„Názor o nepoužitelnosti jaderných zbraní pochází z někdejšího stavu rovnováhy v jejich „kvalitě“ a množství, kterého v době studené války dosáhly USA a SSSR. „Hromady“ raket a jaderných hlavic, které obě strany nahromadily, totiž zaručovaly vzájemné a naprosté zničení USA a SSSR bez ohledu na to, kdo by zahájil jaderný útok jako první (MAD – mutual assured destruction). Tato patová situace samozřejmě znemožňovala jakékoliv užití jaderných zbraní. Jaderné zbraně, k „velké lítosti“ stratégů a ideologů na obou stranách, se tak v době studené války staly tou absolutně nejdražší a zároveň nejméně použitelnou zbraní všech dob.

Změna v možnosti reálného použití jaderných zbraní, paradoxně nastává až dnes, prakticky dvě dekády po zániku komunismu. Politické důvody otevřeně nejlépe vyjádřil Zbigniew Brzezinski:

„Pokud se Rusko znovu stane samostatnou mocností, asertivně se snažící znovu získat kontrolu nad jihem (střední Ásie) anebo vytvoří alianci s Čínou či s ní bude spolupracovat, potom bude americká dominance Euroasie dramaticky ohrožena… Amerika proto musí být připravena použít všechny prostředky, aby nebyla vyloučena ze hry na nejdůležitější šachovnici…“

Renesanci úvah o možném politickém, ale i vojenském použití jaderných zbraní pak způsobuje úpadek ruských strategických sil. Ten nabyl charakteru prakticky jednostranného odzbrojení na minimální úroveň. A to za situace, kdy Spojené státy dosáhly průlomových technologických inovací, které jim umožňují modernizovat a rozšířit svůj strategický arzenál na kvalitativně vyšší úroveň a z ní získat jednoznačnou jadernou převahu nad Ruskem.

Vzhledem k tomu, že na celém světě neexistuje žádný jiný potenciální protivník pro Spojené státy, s výjimkou Ruska a Číny, vůči kterému by velice nákladná a jednoznačně ofenzivní modernizace mnoha set amerických mezikontinentálních raket, tisíců jaderných hlavic, desítek bombardérů a ponorek, měla jakýkoliv smysl, nelze pochybovat o tom, „kdo“ je cílem tohoto amerického vyzbrojování. Navíc, G.W.Bush i další představitelé americké administrativy opakovaně prohlásili, že považují doktrínu „vzájemně zajištěného nukleárního zničení“ velmocí (MAD) za překonanou. Jak řekl Donald Rumsfeld:

„MAD is dead.“

Vzhledem k tomu, že MAD je pro Američany „mrtvá záležitost“, Rusové jsou slabí (a Číňané ještě slabší), je logické, že USA usilují o získání takových schopností, které by jim umožnily, budou-li USA chtít, jednorázově zničit celý ruský i čínský raketojaderný potenciál prvním úderem. A to při minimalizaci civilních obětí protivníka i ekologických škod a při zachování nulového rizika zasažení amerického území odvetným úderem náhodně přeživší ruskou či čínskou raketou. Tomu odpovídá i současné ofenzivní rozmisťování amerického raketojaderného arzenálu do výchozích pozic naposledy zaujmutých ve výhni studené války v 80. letech.

Americe jde bezesporu o to získat schopnost „vypnout“ jaderné arzenály Ruska (a Číny) - doslova získat schopnost je jednostranně nukleárně odzbrojit, tak de facto znovu obnovit svůj raketojaderný monopol a udržet si postavení „hegemona na nejdůležitější euroasijské šachovnici“.“

Následuje dobře zdokumentovaná pasáž s technickými podrobnostmi o vojenské síle USA a Ruska. Pak autor uvádí dále:

„V důsledku extrémního prodloužení doletu, přesnosti zásahu a schopnosti nést jaderné hlavice na střelách s plochou dráhou letu, které nepodléhají žádným odzbrojovacím dohodám, získaly USA v současnosti schopnost zasáhnout libovolný cíl na území Ruska, včetně raketojaderných základen, a to i bez použití mezikontinentálních raket či raket středního doletu.

Stávající Bushova administrativa, po období uvolnění v 90. letech, opět rozmístila americké lodě a ponorky, vybavené těmito střelami do palebných postavení v blízkosti ruských pobřežních vod, a to v množstvích odpovídající situaci z konce studené války.

Bezesporu jedním z nejagresivnějších kroků celé Bushovy vlády je redislokace amerických raketových ponorek z Atlantiku do severního Tichého oceánu. Z tohoto směru totiž není Rusko chráněno proti případně vystřeleným americkým balistickým raketám radary včasné výstrahy a je tedy z  této strany „slepé“, a to až do okamžiku případného překvapivého dopadu raket na cíle v Rusku.

Bushova vláda rovněž zrealizovala rozsáhlou modernizaci amerických jaderných hlavic, V jejím důsledku zvýšily americké zbraně pravděpodobnost zničení ještě nevystřelené ruské mezikontinentální rakety, chráněné v betonovém silu, z 12 % (stav předcházející modernizaci) na současných 90 – 98 %.

Tato modernizace mnoha set jaderných hlavic má smysl pouze tehdy, plánují-li USA první úder proti Rusku (protože bombardovat prázdná raketová sila je logicky nesmysl a proti nikomu jinému USA stovky hlavic, konstruovaných na ničení raketových sil, nepotřebují).

Americký první úder by byl politicky nepřijatelný, pokud by hrozilo, že byť jediná raketa, v rámci ruské nebo čínské odvety by mohla zasáhnout USA. Proto i z tohoto důvodu budují Spojené státy intenzivně svoji protiraketovou obranu, která by měla být schopna zlikvidovat přeživší zbytky ruských (a případně čínských) raket po americkém prvním úderu, a které by se měly počítat doslova pouze na „jednotky“ kusů.

V této souvislosti je důležité, že 10 kusů antiraket umístěných v Polsku není tak nízké číslo jak se zdá, protože by nestálo proti „tisícům raket“ (jak zastánci protiraketové obrany často argumentují), ale proti pouze několika „šťastně přeživším“ střelám. Navíc, americká protiraketová obrana nebude spočívat pouze na jediné základně - a počet antiraket může být, po vybudování kterékoliv základny, logicky, kdykoliv zvýšen.

Ti, kteří výše uvedená fakta odmítají s tím, že USA „určitě nikdy nepoužijí jaderné zbraně jako první a zcela jistě o tom ani neuvažují“, jistě nevědí, že v současnosti odtajněné dokumenty Bílého domu z roku 1969 (mladší jsou ještě utajované), prokazují existenci celkem pěti plánů pro vedení nukleární války, z nichž tři (sic!) byly založeny na preventivním a překvapujícím jaderném úderu Spojených států proti SSSR.

Politická moc a prestiž Ruska a Číny, by americkým „vypnutím“ jejich nukleárních arzenálů, velmi, velmi upadla. Na rozdíl od Spojených států, jejichž moc, v důsledku získání jaderné převahy, či dokonce raketojaderného monopolu a z nich vyplývající vojenské svrchovanosti nad Ruskem a Čínou, by se tímto naopak zásadně posílila. Amerika by se stala „jediným šerifem ve městě s právem nosit (a použít) svou zbraň“. Dodejme jaderně nabitou.“

Článek Lukáše Rázla končí takto:

„Nebývalá bezpečnostní krize, která by po získání americké nukleární převahy nastala, by byla nesmírně nebezpečná pro celý svět. Riziko jaderného střetu by vystoupilo na úroveň nepoznanou od dob velkých krizí studené války. … Spirála  rizika se točí stále rychleji a zdá se, že zůstane světu jako rozhodně nejnebezpečnější dědictví neokonzervativních jestřábů, kteří před osmi lety nastupovali k moci s přáním „změnit svět“. Neuvěřitelné se pomalu stává skutkem.“

Tolik Lukáš Rázl. 

Ještě k americké vojenské dominanci

Z vojenského hlediska dochází k podobným závěrům jako Lukáš Rázl i Jaroslav Švestka v článku Ruské strategické síly a americké jaderné prvenství.

K dokreslení situace doplňme několik čísel:

USA mimo své území udržují 737 základen ve 132 zemích světa. Dávají na zbrojení polovinu celosvětových zbrojních výdajů. Na druhém místě je jejich spojenec Velká Británie. Rusko dává na zbrojení jen 1/15 amerických výdajů. Jsou to, ze strany USA, legitimní výdaje na obranu? Obzvlášť když se jedná o nejzadluženější zemi světa. Druhé největší dluhy má Británie.

Přelomový rok 1994

K uvedeným faktům přidejme i celou řadu konkrétních kroků, které USA proti Rusku podnikají od r. 1994. Nespletl jsem se. Není to od nástupu Bushovy administrativy, ale americká zahraniční politika se ve vztahu k Rusku radikálně změnila už od nástupu M. Albrightové (prominentní členky CFR), která v r. 1994 nahradila odstoupivšího W. Christophera ve funkci státního tajemníka. Je charakteristické, že tato radikální změna americké zahraniční politiky proběhla bez povšimnutí médií. Zaznamenal ji jen Samuel Huntington ve své slavné knize „Střet civilizací“. Do tohoto roku nikdo neuvažoval o rozšíření NATO. Havel tehdy ještě navrhoval rozpuštění NATO, stejně jako byl rozpuštěn Varšavský pakt. Ještě na začátku roku 1994 prohlásil Clinton, že USA nikdy nedopustí vytvoření nové dělicí čáry v Evropě. Do konce téhož roku USA tuto novou dělící čáru v Evropě narýsovaly. Rozhodly o rozšíření NATO a novou dělící čáru narýsovaly na hranicích Ruska. Allbrightová už několik dní po nástupu do funkce odletěla do Astany a prohlásila oblast Kaspiku za oblast amerických národních zájmů. Ještě v r. 94 nechala bombardovat bosenské Srby. V r. 1999 prosadila bombardování Jugoslávie. Během 78 dnů trvající kampaně bylo uskutečněno 39 tisíc bojových letů a na Jugoslávii byly svrženy stovky tisíc tun bomb. USA organizovaly a financovaly protirusky orientované „barevné“ revoluce v zemích okolo Ruska a obkličovaly Ruska základnami. Byla odstartována masivní protiruská mediální kampaň. Mainstreamová média Západu, ovládaná těmi, kdo stojí za oponou, publikují o Rusku výhradně jen negativní komentáře. Ani neutrální komentáře nejsou tolerovány. Politik, který se bezvýhradně nezapojí do protiruské kampaně, je médii ostrakizován (což se u nás nedávno stalo i dříve médii hýčkanému Václavu Klausovi). Je tato protiruská mediální kampaň už součástí příprav k válce?

Rusko po svržení komunismu očekávalo přátelské vztahy se Západem. Navzdory americkým agresím na Balkáně a na středním východě se chovalo velmi zdrženlivě. Sondovalo možnosti vstupu Ruska do EU i NATO. Bez jakékoliv vstřícné reakce se strany USA a Británie. Po napadení Jižní Osetie Gruzií a obvinění Ruska z napadení Gruzie ze strany Západu prohlásil Medvěděv, že Rusko procitlo ze sna, že svět je spravedlivý. Rusko si, možná příliš pozdě, začíná uvědomovat, že situace je vážná. Doklad, že Rusko chápe možnost amerického preventivního jaderného útoku jako imanentní hrozbu je např. zde.

Anglosaská rusofóbie

Anglosaská rusofóbie není nic nového. Projevuje se od 18. stol. A patrně souvisí se vznikem tajných společností. První zednářská lóže (Grand Lodge of England) byla založena v Anglii roku 1717. Podrobnější rozbor tohoto tématu by byl nad rámec tohoto článku. Pokud jde o historická fakta, věnuje se, mimo jiného, plánům tajných společností proti Rusku Natalia Naročnická ve vynikající knize „Rusko a jeho místo ve světě“.  

Podle britského historika Philipa Longwortha (Dějiny impéria) byli od r. 1802 vysíláni do oblasti Kavkazu angličtí agenti, aby štvali Čečeny a Čerkesy proti Rusům. Následné období bylo ve znamení tzv. „Velké hry“ Anglie proti Rusku ve střední Asii. Podle Wikipedie šlo o jednostranné akce Anglie proti Rusku, nikoliv naopak. Rusofobie se v Anglii, bez evidentní konkrétní příčiny, stala doslova posedlostí. Tato mediálně pěstovaná fóbie vyústila v napadení Ruska Anglií po boku Osmanů a Francie, v krvavé Krymské válce (1853-1856). Se strany Anglie šlo nepochybně o naprosto nelegitimní a nespravedlivou válku. Záminkou bylo (podle P. Longwortha) vznesení požadavku Ruska na zlepšení postavení křesťanů v Osmanské říši.

Naročnická ve své knize dokládá výrazný, ne-li rozhodující, podíl Anglie a USA na vítězství bolševické revoluce v Rusku. Nejen tím, že jejich tajné společnosti revoluci financovali, ale i proto, že Bílím prakticky vůbec nepomohli. Nepřátelskou politiku Anglie proti Rusku dokládá i skutečnost, že Anglie odmítla udělit azyl carské rodině, který se pro ni marně snažil vyjednat Kerenský. Anglická vláda tím prakticky celou carskou rodinu odsoudila k smrti. A to byl přitom car Mikuláš II. bratrancem anglického krále.

Anglosasové se systematicky pokoušeli zabránit Rusku v přístupu k moři a to jak ke Středozemnímu, podporou Osmanů, tak i k Baltskému, vytvořením pobaltských států po bolševické revoluci v Rusku. Po druhé světové válce raději dali Stalinovi střední Evropu, než aby mu poskytli přístup ke Středozemnímu moři, což bylo pro Stalina prioritou (N. Naročnickaja, Rusko a jeho místo ve světě).

I dnes jsou hlavními protagonisty protiruské mediální kampaně anglosaská média. Například jestliže prolistujeme články týkající se Ruska na stránkách CFR, (Council on Foreign Relations), organizace, která má největší vliv na formování americké zahraniční politiky, nenajdeme na nich ani jeden článek, který by psal o Rusku příznivě. Rusko tam je bezvýhradně zobrazováno jako nepřátelský stát, jako „říše zla“.

Již jsem se zmínil o „Velké hře“ Angličanů proti Rusku o Střední Asii, i o vyhlášení oblasti Kaspiku za oblast amerického národního zájmu M. Allbrightovou. Jako klíčovou oblast Střední Asii hodnotí také Zbigniew Brzezinski, jeden z předních protagonistů protiruské politiky USA, v knize „Velká šachovnice“. Proč tak velký zájem anglosasů o tuto oblast? Jde jen o nesmírné zásoby ropy a plynu, které v ní byly nalezeny? Jde o víc. O mnohem víc.

Podle zakladatele geopolitiky Halforda Johna Mackindera je ovládnutí „srdce světového ostrova“, tj. Eurázie, nutnou podmínkou k ovládnutí světa. Tuto tezi přijala kdysi i nacistická geopolitika (Wikipedia).

Jak to souvisí s radarem?

V šedesátých letech se intenzivně diskutovalo o možnosti antibalistické obrany. Robert McNamara, ministr obrany ve vládách J. F. Kennedyho a L. Johnsona, byl rozhodným odpůrcem tohoto projektu a stal se duchovním otcem smlouvy ABM, podepsané v r. 1972, která antirakety i jejich vývoj zakazovala. McNamara věřil, že hrozba vzájemného zničení je jediným možným prostředkem zabraňujícím nenadálému preventivnímu jadernému úderu a že strana, která jako první protiraketovou obranu vyvine, bude v pokušení preventivní jaderný útok provést. Antirakety, kterých bude pro jejich vyšší cenu vždy méně, než balistických raket, byly vždy uvažovány jen jako prostředek pro odražení raket protivníka zbylých po preventivním jaderném úderu. Protiraketový štít je tedy jasně součástí sytému prvního úderu, jak uvádí i profesor MIT, podle mezinárodní ankety nejvlivnější světový intelektuál, Noam Chomsky. Jinými slovy, pokud USA skutečně plánují preventivní jaderný úder proti Rusku, tak protiraketový štít nutně potřebují. G. W. Bush smlouvu ABM v r. 2002 jednostranně vypověděl.

Už jsem psal o rusofóbii tajných společností. V této souvislosti bych se chtěl zmínit o aktivitách našich největších propagátorů radaru, evidentně neslučitelných s funkcí ministrů české vlády. A. Vondra je signatářem PNAC, projektu na vytvoření amerického globálního impéria, a K. Schwarzenberg je členem tajné společnosti Bilderberg.

Co se má stát v roce 2012?

V říjnu 2008 vyjádřil generál Obering, který má na starosti projekt protiraketové obrany, frustraci z toho, že se možná rakety v Polsku nestihnou rozmístit do r. 2012. Citujme z článku v Novinkách:

„Jsem velmi znepokojen. Je to nejhlubší znepokojení, jaké dosud zažívám,“ prohlásil Obering na semináři ve Varšavě. „Bude-li dohoda ratifikována až koncem roku, nebudeme moci v Polsku do roku 2012 antirakety instalovat.“

„Je to nejhlubší znepokojení, jaké dosud zažívám.“ Tak to jsou z úst generála skutečně silná slova. Co se má stát v roce 2012? Proč je tento termín tak důležitý?

Na webu je snadné zjistit, že právě tento rok je mimořádně obávaný. Končí mayský kalendář, Nostradamus a věštkyně Vanga  předpovídají světovou válku… Ale já jsem racionální člověk, a okultismus rád přenechám jiným. A generál asi toto také neměl na mysli. Tak co tedy?

Ruské náklady na obranu zdaleka nestačí ani na prostou reprodukci. Podle amerických analytiků by tou dobou mělo být Rusko nejslabší… Tak, že by toto?

Ivan Němec