Rozhovor Jana Tamáše s prof. Noamem Chomskym.

V této souvislosti je slovo obrana nesprávné pojmenování. Obrana to není. Všechny strany se shodují na tom, že takzvaná raketová obrana je útočný systém. Číňané mají z této zbraně obavy. Vidí v raketové obraně obojí, štít i meč. Souhlasí s tím i američtí analytikové, kteří používají téměř stejné výrazy. Rand Corporation, hlavní výzkumné a poradní pracoviště Ministerstva obrany USA, popisuje raketovou obranu jako štít a jako něco, co umožní úder. Umožní první úder tím, že  poskytne systém, díky kterému budou Spojené státy moci použít jak konvenční tak i jaderné síly, aniž by se obávaly odvety. Pokud bude systém raketové obrany někdy technicky úspěšný, můžeme od něj čekat, že snad bude schopen zneškodnit odvetný úder. To je maximum, co můžeme očekávat. A takto to chápou všechny strany. Schopnost zneškodnit odvetný úder ale znamená mít možnost udeřit jako první. Proto je raketová obrana vnímána jako útočná zbraň. Na všech stranách. Stejně ji chápou američtí strategičtí analytici a jejich potenciální protivníci. 

Pokud jde o raketovou obranu ve východní Evropě, její forma a její umístění je výslovná provokace ruské obrany. A opět, stejně to vidí američtí strategičtí analytici. Přední z nich, jako je např. můj kolega Theodore Postol, který nedávno v Arms Control Today, nejznámějším odborném časopisu, který se této problematice věnuje, publikoval článek, který se zaobírá plánovanou raketovou obranou ve střední Evropě z pohledu ruských stratégů. Upozorňuje na to, že tyto plány musí být nutně interpretovány jako první krok k vážnému ohrožení jejich obrany. A proto na tyto plány budou muset reagovat. Vlastně už reagovali. Přesně tak, jak se očekávalo.Dále – všechny strany dobře ví, že takzvaná raketová obrana je prostě jen krokem k něčemu mnohem širšímu a zlověstnějšímu než „jen“ vyzbrojení vesmíru. Tím mám na mysli umístění celých systémů smrtonosných zbraní do vesmíru, které mohou udeřit téměř okamžitě – během několika minut – na jakoukoli část světa. Systémů, které jsou řízeny špionážní technologií, která dokáže rozeznat, zda někdo v Praze přechází ulici. Systémů, které ohrožují všechny lidi. 

A to je oficiální politika Spojených států, která se ubírá tímto směrem.. Nesmí se to říkat nahlas, ale stačí si přečíst dokumenty a bude vám jasné, že Clintonova administrativa se formálně zavázala k tomu, co nazývali „kontrola vesmíru pro vojenské účely“. Nyní se Bushova administrativa posunula k „vlastnictví vesmíru pro vojenské účely“. To je velké rozšíření tradiční pozice, která tu byla už od 2. světové války. USA budou dominovat světu, nebudou tolerovat žádné hrozby vůči jejich kapacitám a budou jednat a používat vojenskou sílu k udržení této dominance. Nebude tolerována žádná alternativní forma suverenity. A prostředky zde jsou. 

Vyzbrojení vesmíru by znamenalo, dříve čí později, umístění zbrojních stanic – pravděpodobně napájených jadernou energií, což samo o sobě by bylo extrémně nebezpečné – které by byly hrozbou pro každého. Opravdu pro každého, nejen pro státy, které vlastní jaderné zbraně. USA odmítly přijmout omezení pro použití jaderných zbraní, které zakazuje užití nukleárních zbraní v prvním úderu proti státům, které jaderné zbraně nemají. USA to odmítly, což znamená, že každý je potenciálním terčem. Zápas o zabránění rozvoje vojenských základen a systému raketové obrany v Polsku a České republice má mimořádný význam. Ve skutečnosti není nadsázkou říci, že osud druhů na této planetě závisí na těchto rozhodnutích.

Když slyším heslo „Dejme šanci míru“ v mém věku, přemýšlím o svých vnoučatech a zoufale si přeji, aby mohly žít ve světě, kde je možné přežít. A to se stane pouze, pokud budeme vědět, jak dát míru šanci, a zároveň se postaráme o to, aby ta šance byla realizována. Převážná většina lidí na světě chce mír… a oponuje válečným akcím, které vedou jejich vůdcové. Tak to vždycky bylo. Je na nás, abychom zjistili, jestli dokážeme tuto naději uskutečnit.