Dokument Světového pochodu
To Rusové donutili ministryni obrany zpívat…
27.9.2008 - Britské listy - Bohumil Kartous
Po letech nejistoty a spekulací se konečně vyjasnilo v tom, kdo vlastně ovládá veřejné mínění Čechů. České veřejné mínění je přeci jen oříšek, vždyť podívejte se na to nadělení s radarem. Kolik investic do vysvětlování, opravování předsudků a omylů, kolik uklidňování zbytečného strachu bylo vynaloženo. A kolik moudrých a rozumných lidí se rozhodlo, že tomu ne tolik moudrému a ne tolik rozumnému veřejnému mínění všechno srozumitelně vysvětlí. A pořád nic. V tom přece musí být něco nepochopitelného, něco mysli se vzpírajícího, snad něco podvratného…
A je to tak. Bezpečnostní informační služba to ví, a tak to řekla. V České republice operují ruské zpravodajské služby. Pracují na veřejnosti, pracují na politicích a pracují na médiích. Opatrně se rozhlédněte…
S tak závažnou informací si veřejné mínění samozřejmě samo neporadí, a proto byli o slovo požádáni zasvěcení. Dobrá zpráva je, že oni už to vesměs dávno vědí. Co ale vědí, to nepovědí. Spoléhejme tedy na ně, jsou to naši vyslanci v boji se zlem, kteří musí udržet tajemství a sami se vrhnout na nepřítele.
Ministryně obrany Vlasta Parkanová o práci ruských zpravodajských služeb na českém veřejném mínění vůbec nepochybuje. I ona tuší, že dokonce politici byli takto zpracováváni, i když zrovna ministryně obrany, podle vlastních slov, nechce být v této souvislosti nazírána coby mučednice.
Považuju to za přespřílišnou skromnost, vzhledem k tomu, jaké míře diskreditace byla ministryně obrany vystavena. Přece kdo jiný než ruské tajné služby donutil Vlastu Parkanovou nazpívat „radar song“, a znemožnil ji tak i před tím publikem, které s textem této písně v zásadě souhlasí. Kdo jiný by dokázal zosnovat tak ďábelskou a prohnanou konspiraci než pohrobci KGB.
Vlasta Parkanová je odvážná žena, která se nebojí jen tak něco říct (a když je třeba, i zazpívat). Mluvila proto bez bázně o „některých“ médiích a „některých“ žurnalistech, kteří se mohli ocitnout v hledáčku ruských zpravodajců. Jen škoda, že nedošlo na jména. Údajně víc říkat nemůže, ačkoliv ví. Já bych si dovolil souvislosti poněkud rozšířit a upřesnit: paní ministryně zajisté víc říkat nemůže, protože ví, že si všichni myslí, že musí něco vědět. Přitom však nemusí vědět lautr nic a asi ani neví. To by určitě jinak zpívala…
Celý článek na Briských listech
A je to tak. Bezpečnostní informační služba to ví, a tak to řekla. V České republice operují ruské zpravodajské služby. Pracují na veřejnosti, pracují na politicích a pracují na médiích. Opatrně se rozhlédněte…
S tak závažnou informací si veřejné mínění samozřejmě samo neporadí, a proto byli o slovo požádáni zasvěcení. Dobrá zpráva je, že oni už to vesměs dávno vědí. Co ale vědí, to nepovědí. Spoléhejme tedy na ně, jsou to naši vyslanci v boji se zlem, kteří musí udržet tajemství a sami se vrhnout na nepřítele.
Ministryně obrany Vlasta Parkanová o práci ruských zpravodajských služeb na českém veřejném mínění vůbec nepochybuje. I ona tuší, že dokonce politici byli takto zpracováváni, i když zrovna ministryně obrany, podle vlastních slov, nechce být v této souvislosti nazírána coby mučednice.
Považuju to za přespřílišnou skromnost, vzhledem k tomu, jaké míře diskreditace byla ministryně obrany vystavena. Přece kdo jiný než ruské tajné služby donutil Vlastu Parkanovou nazpívat „radar song“, a znemožnil ji tak i před tím publikem, které s textem této písně v zásadě souhlasí. Kdo jiný by dokázal zosnovat tak ďábelskou a prohnanou konspiraci než pohrobci KGB.
Vlasta Parkanová je odvážná žena, která se nebojí jen tak něco říct (a když je třeba, i zazpívat). Mluvila proto bez bázně o „některých“ médiích a „některých“ žurnalistech, kteří se mohli ocitnout v hledáčku ruských zpravodajců. Jen škoda, že nedošlo na jména. Údajně víc říkat nemůže, ačkoliv ví. Já bych si dovolil souvislosti poněkud rozšířit a upřesnit: paní ministryně zajisté víc říkat nemůže, protože ví, že si všichni myslí, že musí něco vědět. Přitom však nemusí vědět lautr nic a asi ani neví. To by určitě jinak zpívala…
Celý článek na Briských listech
« zpět