Gruzie – nezávislý stát, který vznikl po rozpadu SSSR, a nynější spojenec USA – použila své vojenské síly proti autonomní republice Jižní Osetie. Stalo se tak 8. srpna, v den zahájení Olympijských her, kdy většina obyvatel Země obracela svou pozornost na tento svátek sportu. Dosud mnoho lidí neví, co si má o této události myslet. Byla to jasná a nečekaná válečná agrese, která si vyžádala nespočet civilních obětí.

Jižní Osetie je autonomní republikou. Vyhlásila nezávislost, pro niž se většina obyvatel vyslovila v referendu (v listopadu 2006, 91 % hlasů), a od roku 1991 za ni bojuje. Většina obyvatel je ruské národnosti. Hlavním městem je Tsjinval a prezidentem Eduard Kokoiti, který byl v roce 2006 znovu zvolen do funkce.

Najít ospravedlnění pro tento útok, jako pro jakoukoliv jinou agresi nebo vojenskou hrozbu, je pro ty, kteří si přejí mír a považují jej za nutnou podmínku rozvoje národů, nemožné. Tím méně pro nás, kteří považujeme člověka za hodnotu, která by měla stát v centru veškeré politiky a jednání vlád. Abychom mohli analyzovat tento útok a reakci Ruska, musíme vzít do úvahy (nikoli ale schvalovat) to, že válka je jednou z forem mezistátních vztahů, kdy země zničí jinou zemi, a při naší analýze a argumentaci z toho vycházet.

Válka se ze své podstaty ptá po prospěchu: Jaký prospěch tedy měla Gruzie z tohoto útoku? Kdo další tím získal?

Invaze, která šokovala lidi po celém světě, není už tak překvapivá pro mezinárodní analytiky, zvláště ne pro ty, kteří berou v úvahu velmocenskou strategii USA po rozpadu Sovětského svazu. Ti, kteří sledují pozorně, se shodnou na tom, že gruzínská vláda by nemohla tento nepřiměřený krok učinit bez předchozího souhlasu Washingtonu. Prezident Saakashvili je plně závislý na USA. Vstup Gruzie do NATO má jednu podmínku: udržení kontroly nad Jižní Osetií. To je jasnou motivací k útoku, který by byl zároveň provokací, určenou k vyhodnocení chování Ruska při případném napadení.

Definitivní připojení Jížní Osetie ke gruzínskému území a umístění vojenských základen by dokončilo západní obklíčení Ruska, výhodnější a předvídatelnější, než tvoří Turecko. Proto někteří lidé věří, že je třeba redukce (či vyhlazení) populace ruského původu, která tvoří většinu obyvatel v Jižní Osetii. Dá se tomu také říci „genocida“ – přímý útok s cílem zničit skupinu obyvatel.

Myslet si, že Rusko nezareaguje na útok proti krajanům, žijícím v sousední autonomní republice, by bylo unáhleným odhadem a podceněním Ruska. Je jisté, že je dnes Rusko velmi vzdálené možnostem, které měl SSSR. Ale není bezbranné.

Plánovaný americký „raketový deštník“ umožní USA vyvolat jaderný konflikt daleko od svého území a pomocí základen v Evropě zachytit reakci, která by následovala.

Jak jsem již řekl, uvažujeme v rámci logiky války, což znamená uvažovat v logice smrti. Projekt raketového deštníku upevňuje předpoklad Pentagonu, že USA můžou rozpoutat jadernou válku za (pro ně) přijatelných nákladů a vojenskou cestou se stát jedinou světovou velmocí.

V důsledku to znamená, že jaderný útok, který během Studené války nikdy nebyl proveden díky rovnováze sil USA a SSSR, nyní vypadá proveditelně. Přinesl by „prospěch“ pro jednu z válčících stran a pohromu pro lidstvo.

To, co bude nyní následovat, bude klíčem k rozhodnutí, zda tato otřesná zkouška síly byla jen zhodnocením sil, nebo zda je to počátek katastrofálního plánu. Vojenské základny v Evropě, proti kterým my humanisté bojujeme, jsou jedním ze základních kamenů vojenské strategie USA, kterou evropské vlády podceňují.

My lidé jsme poslední šancí. Pospěšme si a aktivně se zasaďme za mír ve světě.

Luis Alberto Ammann, Argentina

----
Luis Alberto Amman, argentinský spisovatel a novinář narozený v roce 1942. Žije v Corbobě se svou ženou a synem. Politicky aktivní je v Argentině, kde kandidoval za Humanistickou stranu v prezidentských volbách v roce 2007.