JEREVAN – Nedávný krok arménského prezidenta Serže Sarkisjana, jenž pozval do Jerevanu tureckého prezidenta Abdullaha Güla, aby společně sledovali fotbalový zápas, měl historický význam. Vzhledem k dlouhodobě napjatým vztahům mezi oběma zeměmi by byla taková návštěva v jakémkoliv okamžiku pozoruhodná. Protože však pozvání přišlo jen měsíc po alarmující rusko-gruzínské konfrontaci, může představovat skutečnou naději, že se napětí v nestabilním kavkazském regionu podaří zmírnit.

Arménii a Turecko samozřejmě rozdělují odvěké a složité spory. Nyní však nastal čas, aby obě země v zájmu řešení společných bezpečnostních otázek odsunuly minulost stranou. V novém kontextu, který válka v Gruzii navodila, si jistě každý uvědomuje, jak naléhavě je zapotřebí, aby se Turecko stalo skutečným mostem mezi kavkazskými státy.

Toto očekávání je zákonitým důsledkem zeměpisné polohy a dějin Turecka. Tato země se obrazně řečeno nachází na pomezí modernosti a tradice, sekularismu a islámu i demokracie a tyranie a jako taková navíc představuje skutečný fyzický most mezi Východem a Západem. Pro kavkazské národy ztělesňuje Turecko naši cestu do Evropy. Je členem NATO a sousedí se třemi kavkazskými republikami zapojenými do programů Akčního plánu individuálního partnerství NATO. Aspiruje na vstup do Evropské unie a přivedlo by EU ke třem našim hranicím v době, kdy i my usilujeme o to, abychom jednou do této organizace vstoupili.

Turecko si nikdy nenechalo ujít příležitost prezentovat se v roli regionálního zprostředkovatele. Okamžitě po rozpadu Sovětského svazu navrhlo projekt Černomořské hospodářské spolupráce. A když letos začala zadrhávat Spojenými státy vedená snaha zprostředkovat mírovou dohodu na Blízkém východě, ujalo se Turecko role prostředníka jak v izraelsko-palestinském konfliktu, tak i v konfliktu mezi Sýrií a Izraelem. Také dnes, bezprostředně po vypuknutí krize mezi Ruskem a Gruzií, vedoucí turečtí představitelé vystoupili do popředí, aby se na Kavkaze ujali vedoucí role.

Svět musí vroucně doufat, že turecký návrh Platformy o stabilitě a spolupráci na Kavkaze bude serióznější a trvalejší než předchozí podobné snahy. Má-li však uspět, musí Turecko rázně vyžadovat závazek všech regionálních aktérů, že se zřeknou použití násilí při řešení svých sporů. Bude-li tento závazek přijat a respektován, pak se na konflikty v regionu začne pohlížet v diametrálně odlišném, tolerantnějším kontextu, což přinese historický průlom směrem k míru.

Proč vlastně nedovést myšlenku takového paktu ještě o krok dál? My v tomto regionu můžeme – a domnívám se, že bychom i měli – volat po neangažovaném Kavkaze zbaveném bezpečnostních bloků a znesvářených aliancí. Bezpečnostní aliance a záruky koneckonců pouze vytvářejí dělicí čáry a s nimi spojené bezpečnostní problémy.

V průběhu dějin žily naše země a národy pod společným deštníkem mnohem déle než ve vzájemné separaci. Dnes sdílíme společnou vizi evropské integrace a právě v tomto širším kontextu by se měly řešit i naše konflikty. Návštěvy francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho a německé kancléřky Angely Merkelové v Gruzii a Rusku dokázaly, že pokud jde o Kavkaz, neexistuje nic, co by mohlo nahradit Evropu. V atmosféře podezíravosti a netolerance v regionu může hrát pouze Evropa roli poctivého zprostředkovatele.

V konečném důsledku však musíme být my sami ochotni pracovat na vytvoření regionu charakterizovaného mírem a spoluprací. Kavkaz je na uzavřené hranice a výbušné konflikty příliš malý. A ačkoliv se některá napětí jeví jako ryze bilaterální, gruzínsko-ruský konflikt dokládá, že v dnešním globalizovaném světě nic podobného neexistuje a v tomto navzájem provázaném regionu už teprve ne.

Skutečný mír na Kavkaze vyžaduje dvě klíčové strategické transformace. První z nich je poučení z historie: strategické zájmy Ruska zde nelze ignorovat. Věřit a chovat se jinak by vedlo k regionálnímu chaosu. Druhé ponaučení zní tak, že Turecko a Arménie nemohou zůstat protivníky věčně. V našich vztazích musí dojít k normalizaci, aby mohl Kavkaz splynout ve funkční region.

Rusko i Spojené státy si paradoxně uvědomují, že je to v jejich zájmu. Rusové pokládají normální vztahy mezi Tureckem a Arménií za cestu k minimalizaci strategické role Gruzie v regionu. A USA pokládají arménské otevření se Turecku za cestu ke snížení skutečné i smyšlené závislosti této země na Rusku.

Odhlédneme-li od emočního dopadu návštěvy prezidenta Güla v Jerevanu, vyžaduje skutečné zlepšení turecko-arménských vztahů otevření hranic mezi oběma zeměmi – posledních uzavřených hranic v Evropě. Případně by pro začátek mohlo být zprovozněno existující železniční spojení mezi Tureckem a Arménií. Nedojde-li k tomu během nadcházejících týdnů a měsíců, dá tím Turecko najevo, že tohle všechno bylo pouhé divadlo.

Návštěva prezidenta Güla bude skutečně znamenat předěl – ať už jako zmařená příležitost přepsat dějiny, nebo jako začátek nové éry.


Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka

Zdroj: PROJECT SYNDICATE
http://www.project-syndicate.org/commentary/oskanian1/Czech


Ararat