Když Martin Luther King dovedl k úspěšnému vrcholu svou kampaň za práva Afroameričanů, přistoupil k řešení ještě závažnějšího tématu – boji proti chudobě a sociální nespravedlnosti. V rámci Poor Peoples Campaign se rozhodl pro strategii radikálního nenásilí, která vycházela z jeho zkušeností s blokádami.

V čem se liší strategie takzvaného radikálního nenásilí od nenásilných akcí, jak byly aplikovány již od dob Gándhího? Myšleno samozřejmě v jejich strukturované podobě, spontánní akce tohoto typu jsou známy už od starověku.

Nenásilné akce se soustředí ve své většině na ohnisko problému – Ghándí „nelegálně“ demonstroval výrobu soli, v USA blokovali veřejná prostranství, kam Afroameričané nesměli. Obojí mířilo k veřejnosti, která si měla uvědomit nespravedlnost a požadovat po politicích nápravu. Tato cesta je ovšem dlouhá a staví proti sobě skupiny občanů, kteří ne nutně jsou na opačných stranách pomyslné barikády.

Ilustrativně to můžeme vidět na příkladu studenta, který souhlasí s rovnoprávností ras, ale několikatýdenní blokáda menzy lidskoprávními aktivisty pro něj znamená problém finanční i časový; jen velmi uvědomělí řidiči se nerozčilují v hodinových kolonách na dálnici, kterou blokují drobní zemědělci s oprávněnými požadavky na zrušení diskriminičních pravidel společné zemědělské politiky Evropské unie.

Naproti tomu nová strategie Southern Christian Leadership Conference (SCLC) pod vedením M. L. Kinga byla zaměřena přímo na původce problému. Ve většině případů jsou to vládní či místní úřady, takzvané úřady samosprávy, kde sedí ti, které pro nás vybrala desítka partajních funkcionářů a z kterých jsme si po reklamní kampani placené korporacemi směli vybrat jejich zastupitele. Taková strategie znamená zablokování činnosti těchto úřadů a vede tedy k přímé konfrontaci občanů s mocí a nikoli ke konfliktu mezi skupinami občanů, který je teprve sekundárně adresován moci, ale přímo se jí nedotýká.

Techniky v této strategii jsou ovšem stejné. Jde o řízenou blokádu, která radikálně omezí fungování dotyčných úřadů. Samozřejmě je třeba počítat s okamžitou represí, a proto je nutné, aby zatčené a rozehnané nahradily další skupiny. To je ovšem postup využívaný již století. Vyžaduje odhodlání stávkujících, kteří se nesmí uchýlit ke slovnímu ani fyzickému násilí, musí být připravení na vyšetřování a neetické postupy naší policie a případnou vazbu.

Organizace musí probíhat s vědomím, že nezákonné odposlechy a sledování jsou v takových případech běžnou praxí. Organizátoři musí zajistit právní a zdravotnickou pomoc stávkujícím – ta by neměla být v přímém spojení s organizátory, aby byly omezeny důvody represí proti ní. Po všech vyžaduje trpělivost, protože výsledky se nedostaví nijak rychle.

Na závěr bych chtěl dodat, že se nejedná o akt „občanské neposlušnosti“! Toto slovní spojení je dnes eufemismem moci delegitimizujícím oprávněné požadavky. Zde se jedná o oprávněný požadavek občanů zaručený ústavou, a jestli je někdo neposlušný, pak je to stát, po němž občané oprávněně požadují návrat k dennímu pořádku, a tedy poslušnost. Stát je tu totiž pro občany a ne občané pro ideologii či ekonomické zájmy politiků.

Tomáš Tožička je expert na rozvojovou spolupráci. Působil mimojiné v koordinačním týmu kampaně Česko proti chudobě či spolupřipravoval projekt Milostivé léto 2000, usilující o oddlužení nejchudších zemí světa.

Text vyšel v Literárních novinách 2008-22 na straně 9. Publikováno online 18.6.2008.
Zdroj: Literárky v síti - http://www.literarky.cz/index.php?p=clanek&id=5371