Proč jsem se rozhodl pro řetězovou hladovku

Nebylo to vůbec jednoduché rozhodování, protože jsem už předem tušil, jak složitou pozici bude mít každý, kdo od pánů Tamáše a Bednáře převezme onu pomyslnou „hladovkářskou štafetu“. A nemýlil jsem se. Narážky na skutečnost, že jednodenní hladovka je směšná ba trapná, ale „může některým (nejen) politikům prospět“, jsou zčásti pochopitelné. Tamášova a Bednářova hladovka nebyla jen občanským gestem nelhostejnosti k jednomu ze zásadních témat současnosti, nýbrž nástrojem, jak legitimní cestou docílit alespoň celonárodního referenda k potenciálnímu umístění americké radarové základny na našem území. Oba protestující nasadili do „boje“ své zdraví a možná i životy. V tomto kontextu se samozřejmě může jednodenní hladovění jevit jako směšný akt. Jenomže dnes není oním nástrojem k vyvolání seriozní diskuse a docílení referenda jakýsi čtyřiadvacetihodinový „půst“, nýbrž už zmiňovaný, docela obyčejný výraz občanské nespokojenosti. Je zcela lhostejné, jak jej pojmenujeme. Rozhodující je, že jsme si schopni udělat čas pro vyslovení NE (nebo ANO) americkému radaru na našem území a to zcela nenásilnou a kultivovanou cestou. Proto bych se velmi přimlouval za to, aby i ti, kteří s „radarem“ souhlasí, respektovali tuto formu protestu. Jedině ze vzájemného respektu totiž může vzejít neemotivní a věcná diskuse o tématu, které do občanského prostoru vnesli politici. A v tom je další problém. Politici, a nikdo jiný, totiž téma amerického radaru zhmotnili a následně deklarovali, že o něm s námi chtějí diskutovat, že chtějí přesvědčovat a vysvětlovat. Ovšem nic z toho nepřichází. Nakonec jsme spíše svědky silně nátlakových a mnohdy i arogantních projevů směrem k nesouhlasícím voličům, zvláště pak z úst vicepremiéra Vondry, který by měl být z titulu své funkce ve formulacích co nejobezřetnější, nejinformovanější a nejvěcnější. Podobně jako ministryně Parkanová, která současný protest vnímá jako vydírání a tudíž s odpůrci americké základny nechce a nebude hovořit. Opět se začíná nálepkovat. Ti, kteří jsou proti radaru, jsou vyděrači, levičáci, socani, komunisti, naivní a nejspíše i Ruskem (kým jiným, že…) placení lidé, kteří nemají o „reálných“ hrozbách současného světa ani potuchy. Chceme-li docílit alespoň dialogu o radaru a tématech s ním spojených, vystupme ze světa emocí a laciných urážek. Výsměch je jistě snadnější a efektnější než pozorné naslouchání. Na dialog ale stále není pozdě. A povznesme se přitom nadto, že někdo využívá myšlenek a činů Humanistického hnutí k získávání politických bodů. Americký radar není otázkou pravicovosti či levicovosti, nýbrž zájmu jedné velmoci znovu vyprovokovat k protiakci (zbrojení) velmoc druhou. Jedině tak lze začít zbrojit opravdu ve velkém. Kdoví, kteří čeští politici by s námi dnes „řetězili“, kdyby minulé volby do Sněmovny dopadly trochu jinak. Kdoví, co by se stalo, kdybychom mlčeli.. Těším se na sobotní setkání a chat s vámi.

Jeroným Janíček