Nynější hladovka J.Tamáše proti americké základně v ČR může svádět v povrchní asociaci  ke srovnávání s činem J.Palacha před čyřiceti lety. Nejde však jen o vnějškovou podobnost extrémního aktu. Mnohem vážnější a hlubší analogie se nabízejí v rámci aktuální debaty k osmičkovým výročím. Jde totiž o ideový a společenský odkaz Pražského jara, který se dnes ukazuje až překvapivě a znepokojivě aktuální.

Jestliže byl tehdy vnější mocí za podpory domácí kolaborace zmařen největší spontánní  vzmach české společnosti po roce 1918, bylo sebeobětování J.Palacha v lednu 1969 zoufalým gestem zmaru, jakousi symbolickou tragickou tečkou za celým obdobím, po které již jen následoval pád do hlubin normalizace.

Dnes se nacházíme v podobné společenské situaci, jen kulisy tohoto dramatu jsou jiné v podobě odlišných historických a politických podmínek. Na jedné straně je tu vládnoucí garnitura, prosazující zřízení cizí vojenské základny na území státu proti vůli mlčící většiny obyvatelstva. Tento novodobý establišment obhajující své zájmy v propojení se zahraničním vojensko-průmyslovým komplexem v odtržení a uzavření vůči společnosti nápadně připomíná svými charakteristikami „normalizační“ garnituru. Snad jediný rozdíl mezi nimi je ve současné formální legitimitě parlamentní demokracie. Voliči jim dali mandát (ještě k tomu slabý) a tím bylo z  pohledu dnes vládnoucích demokracii učiněno zadost. Teď už má vláda pocit , že si může dělat co chce, alespoň ještě dva roky.

Avšak jeden zásadní rozdíl proti letům 1968-69 tu je. Jsme ve fázi, kdy je ještě možné tuto zvůli „mocných“ zastavit občanským odporem. Žádná cizí síla nepřijde vládě na pomoc (alespoň doufejme…). Přitom je zde stejný potenciál občanského vzdoru jako v r.1968, pouze utlumený dnešní „konzumní normalizací“ , kdy spousta lidí dává přednost hedonismu před vlastním názorem. A ti, kdo ho mají a který se liší od toho oficiálního, konformního, se zase obávají o postavení, existenci. Proto raději mlčí. Podobnost nynější „společenské smlouvy“ politiků s občany s tou komunistickou za „normalizace“, je děsivá, do očí bijící. Budete žít v dostatku (tehdy salámovém, dnes všeho druhu), a my vás za to necháme na pokoji. Když budete „zlobit“, ponesete následky. Tehdy vyhazov z práce,postih rodiny atd., dnes společenská diskreditace – označení za extrémisty,levičáky, komunisty apod... Když dnes čteme a slyšíme z úst nejvyšších politiků (premiér) prakticky stejné formulace a obraty, stejnou dikci jako před třiceti lety z Rudého práva,nyní jen s opačnými znaménky, jde mráz po zádech z toho, že historie se vrací. (1977 Rudé právo: Kdo je Václav Havel? 2008: MFD ,LN: Kdo platí odpůrce radaru? Topolánek:… odpůrci radaru útočí na naši civilizaci..)

Tyto dehonestující, žlučovité útoky vládnoucí garnitury, "normalizačního" tisku  proti jinak smýšlejícím jsou vedeny podle totalitního hesla „Kdo nejde s námi, jde proti nám“.

Ale právě proto musíme tomuto zlu čelit a zabránit jeho šíření. Ne my se máme bát moci, ale moc se musí bát nás. A ona se bojí nebo je přinejmenším nervózní z toho, jak velká část veřejnosti s ní nesouhlasí, byť (zatím) mlčky.

Tamášův čin může být zlehčován, ba zesměšňován (tak jak byl kdysi diskreditován nastupující normalizační klikou čin Palachův) , ale to nic neubere na jeho étosu, na síle  jeho osobnosti. Těm, co mlčky sympatizují s  odporem proti cizí vojenské přítomnosti,  a jen nedostatek osobní odvahy jim brání ho otevřeně podpořit, nicméně posiluje jejich  vnitřní přesvědčení o správnosti jejich názoru. Ukazuje se, že i v dnešní cynické, poživačné době, kdy je vše konání měřeno penězi a zájmy, se najdou lidé, kteří jsou schopni a ochotni obětovat své pohodlí,soukromí za jednání ve shodě se svým svědomím. Kdyby jen Tamášův postoj a stejně smýšlejících přispěl k tomu, aby ostatní začali vážně přemýšlet o jeho pohnutkách, pak naplnil svůj smysl. Nejde přece o samotný protest hladovkou – ve své podstatě jistě extrémní- ale současně varující a mobilizující nejen pro ty, které vážně znepokojuje  současný stav světa  a naší společnosti.

-----

On-line petice »